Jana vstala a podívala se na manžela.
— Protože je mi to nepříjemné, Michale. Mluvili jste, jako bych k tomu neměla co říct. Jako by dědictví po Ludmile nebylo moje, ale něčí rozpočet na opravy a splátky.
Michal se zhluboka nadechl.
— Promiň. Vím, že je to pro tebe těžké. Jen jsme se snažili najít praktické řešení. Nechtěli jsme tě ranit.
— Ale ranili jste, — Jana sklopila oči. — Je to pro mě citlivé. Ludmila byla mým jediným blízkým člověkem. Věnovala mi celý svůj život. A teď… ani jsem se s tím pořádně nevyrovnala a už cítím tlak, co všechno s tím musím udělat.
Michal vzal Janu za ruku.
— Já vím. Možná jsme na to šli moc přímo. Mělo nás napadnout, že si potřebuješ všechno srovnat. Jen pochop, že máme taky svoje starosti. Všechno stojí peníze a my…
— Já to chápu, Michale, — přerušila ho Jana unaveně. — Ale potřebuju čas. Nechci, aby se z toho stala další příčina hádek. Dědictví není jen majetek, je to vzpomínka.
— Dobře, — řekl tiše Michal. — Dej vědět, až budeš připravená mluvit o tom, co a jak dál.
Jana přikývla. Michal vstal a odešel, tiše zavřel za sebou dveře.
Zůstala chvíli sedět na posteli a dívala se na složku s dokumenty. Věděla, že rozhodnutí nebude jednoduché — nejen s ohledem na budoucnost, ale i kvůli vzpomínkám, které ji s Ludmilou spojovaly. Bude si muset všechno promyslet. Bez spěchu.
Za oknem dál tiše pršelo. Jana si přitáhla deku a ulehla na bok. Dneska už s ničím nepohne. Ale zítra – možná zítra začne něco měnit. Ve vlastním tempu.