Rodinná idyla se rozpadla během jediného dne.
Další ráno začalo telefonátem. Barbora. Jana se podívala na displej a hovor odmítla. O minutu později zavolala tchyně znovu. Jana si povzdechla a zvedla telefon.
— Haló.
— Jano, dobré ráno, — hlas Barbory zněl napjatě. — Michal mi vyprávěl o vašem včerejším rozhovoru. Myslím, že jsi tu situaci úplně nepochopila.
— Barboro, pochopila jsem to naprosto jasně.
— Ne, Jano, poslechni mě. My přece nejsme tvoji nepřátelé. Chceme ti pomoct. Jsi mladá, nemáš zkušenosti s financemi. Nemovitosti jsou složitá věc. Daně, formality, údržba. Michal i já jsme mysleli, že bude jednodušší jednu bytovou jednotku prodat, peníze rozumně rozdělit a zbytek nechat na budoucnost.
Jana přešla do kuchyně a postavila konvici na čaj.
— Barboro, zvládnu to sama.
— Sama? — zvýšila tchyně hlas. — Jano, vůbec si uvědomuješ, do čeho se pouštíš? Tři byty a chata – to je obrovská zodpovědnost! Poplatky, opravy, dokumenty! Sama to nedáš!
— Nejsem sama. Mám manžela.
— Právě! Máš manžela! Michala! Ten ti chce pomoct! A ty to odmítáš!
Jana nalila vodu do hrnku a ponořila do něj čajový sáček.
— Barboro, pomoc znamená, že se mě zeptáte, co potřebuju. Ne že rozhodujete za mě, co udělat s mým dědictvím.
— Ale prosím tě, vždyť jsi součástí rodiny, všechno je teď společné! — nedala se Barbora. — Michal je můj syn, ty jsi jeho žena! Znamená to, že všechno, co máte, patří vám oběma!
Jana postavila hrnek na stůl.
— Barboro, dědictví není součástí společného jmění manželů. Je to moje osobní věc.
— Jaká osobní?! — téměř vykřikla tchyně. — Žiješ s mým synem! Využíváš jeho peněz! Jezdíš jeho autem! A teď najednou tvrdíš, že to dědictví je jen tvoje?!
— Michalovy peníze nepoužívám. Pracuju a vydělávám si sama. Auto je psané na mě, splácím ho ze své výplaty. A ano, dědictví je jen moje.
Barbora zmlkla. Její hlas najednou zchladl.
— Jasně. Takže jsi sobec. Zajímáš se jen o sebe. Michal si zaslouží někoho lepšího.
— Možná.
Jana ukončila hovor a položila telefon na stůl. Ruce se jí třásly. Tchyně vždycky uměla najít slabé místo a tlačit na výčitky. Ale teď Jana necítila vinu. Jen únavu.
Michal vyšel z ložnice o půl hodiny později. Vypadal zachmuřeně, nevyspaný. Vešel do kuchyně, nalil si kávu z kávovaru a posadil se naproti Janě.
— Máma ti volala?
— Ano.
— A co říkala?
— To samé co včera.
Michal si usrkl kávy a postavil hrnek na stůl.
— Jano, pojďme si to celé ještě jednou v klidu probrat. Bez emocí.
Jana vzhlédla k manželovi.
— Michale, nemáme o čem mluvit. Dědictví je moje. Sama se rozhodnu, co s ním udělám.
— Takže si ani nechceš poslechnout moje argumenty?
— Slyšela jsem je včera. A předevčírem, když jsi s matkou seděl v obýváku a rozdělovali jste moje dědictví.
Michal semkl rty.
— My jsme ho nerozdělovali. Jen jsme zvažovali možnosti.
— Beze mě.
— Protože jsi nám nedala prostor si normálně promluvit! Okamžitě ses postavila proti!
Jana vstala od stolu, vzala hrnek a položila ho do dřezu.
— Michale, nejdřív se chci zorientovat v dokumentech. Všechno správně zařídit. Zjistit, jaké daně se musí platit, co s poplatky, co obnáší údržba chaty. A teprve potom udělat rozhodnutí.
— Kolik času budeš potřebovat?
— Nevím. Možná měsíc. Možná dva.
Michal vstal a přistoupil k manželce.
— Jano, za dva měsíce může jít cena nemovitostí dolů. Teď je ideální doba na prodej. Když to propásneme, přijdeme o peníze.
Jana se otočila k manželovi.
— Michale, slyšíš se vůbec? Moje babička zemřela před půl rokem. Ještě pořád jsem se s její ztrátou nevyrovnala. A ty mluvíš o cenách nemovitostí!
— Chápu, že je to pro tebe těžké. Ale život jde dál. Musíme být praktičtí.
— Praktičtí? — zavrtěla hlavou Jana. — Michale, ty ses mě ani jedinkrát nezeptal, jak se cítím. Nezajímalo tě, co pro mě to dědictví znamená. Okamžitě jsi začal počítat peníze.
Manžel o krok ustoupil.
— Já nepočítal peníze. Myslel jsem na naši budoucnost.
— Na naši? Nebo na svou?
Michal zmlkl. Jana odešla z kuchyně a zamířila do ložnice. Vytáhla ze skříně dokumenty, které dostala od notáře. Rozložila je na posteli a začala pročítat.
Tři byty. Jednopokojový v centru — třicet pět čtverečních metrů. Dvoupokojový na okraji — padesát dva metrů. Třípokojový v obytné zóně — sedmdesát pět metrů. Chata v Berouně — stodvacet metrů čtverečních, pozemek dvanáct arů.
Jana vzala telefon a vytočila číslo Kristýny.
— Ahoj Kristýno. Nevíš o nějakém dobrém právníkovi?
— O co jde?
— Dědictví. Potřebuji se poradit.
— Znám jednoho. Pracuje u nás ve firmě. Pošlu ti kontakt.
— Budu ti vděčná.
O pár minut později Kristýna poslala telefonní číslo a jméno — Ondřej. Jana vytočila číslo. Zvedl to na třetí zazvonění.
— Slyším.
— Dobrý den, Ondřeji. Jmenuji se Jana. Kontakt na vás mi předala Kristýna. Potřebovala bych právní konzultaci ohledně dědictví.
— Dobře. Kdy se vám hodí přijít?
— Hodí se to dnes?
— Tak třeba ve tři odpoledne. Pište si adresu.
Jana si adresu zapsala, rozloučila se a položila telefon. Podívala se na hodiny — bylo deset dopoledne. Zbývalo pět hodin. Jana se oblékla, vzala si dokumenty a odešla z bytu. Michal byl pořád v kuchyni. Nepřišlo jí důležité se loučit.
Do schůzky s právníkem zbývalo ještě spoustu času. Jana se rozhodla dojet k babiččině chatě. Chtěla tam být, zavzpomínat na dětství, pocítit spojení s Ludmilou.
Chata ležela čtyřicet minut cesty od města. Jana sjela z hlavní silnice na úzkou polní cestu, projela kolem několika pozemků a zastavila u známé branky. Vytáhla klíče, odemkla zámek a vstoupila dovnitř.
Pozemek vypadal zanedbaně. Tráva sahala po kolena, jabloně byly neostříhané a cestičky zarostlé plevelem. Jana přešla k domu, otevřela dveře a vešla dovnitř.
Bylo cítit prach a vlhkost. Nábytek stál na svých místech — gauč, křeslo, stůl, židle. Na zdech visely fotografie. Jana přistoupila k jedné z nich — babička Ludmila stojí v zahradě, v rukou drží košík s jablky. Usmívá se.
Jana přejela prstem po rámu. Slzy se jí hrnuly do očí. Babička byla jediný člověk, který jí rozuměl beze slov. Který nikdy nesoudil, netlačil, nemanipuloval. Jen miloval.
Jana prošla jednotlivé místnosti. Babiččina ložnice, obývák, kuchyň, veranda. Všechno bylo tak důvěrně známé. Jana se posadila na verandu a zahleděla se na zahradu. Bude potřeba pozemek dát do pořádku. Ostříhat stromy, posekat trávu, opravit plot. Ale teď chtěla jen sedět a přemýšlet.