— Drahé to nějak vychází, — poznamenala Jana, když telefonovala s Gabrielou.
— Ale prosím tě, Jano, ceny jsou dneska šílené. Hlavně za dětské věci. Víš, kolik stojí pořádné boty?
— Vím, ale přesto…
— Neutrácíme přece za hlouposti. Jen to nejnutnější. A navíc, Milan bude mít brzy dlouhé jízdy, vydělá pěkné peníze, všechno vrátíme.
Přísliby o splacení dluhu se opakovaly stále častěji, ale k žádnému skutečnému vrácení nedocházelo. Jana si začala výdaje zapisovat do notýsku. Ke konci září se částka blížila padesáti tisícům korun.
— Neměla bych si s Gabrielou promluvit o vrácení peněz? — navrhla opatrně Jana manželovi.
— Proč hned něco řešit? — odpověděl Tomáš. — Však vidíš, že mají problémy. Až se to zlepší, vrátí to.
— No jo, ale už toho je celkem dost…
— Jano, je to moje sestra. Myslíš si, že by nás oklamala?
Samozřejmě si Jana nemyslela, že by je Gabriela podvedla. Jen chtěla mít ve věcech kolem peněz trochu jasno.
V říjnu se stalo něco, co Jana opravdu nečekala. V jedno sobotní ráno se probudila, že si před nákupem zkontroluje zůstatek na účtu. A zjistila, že ve tři hodiny ráno bylo odečteno dvanáct tisíc korun.
Jana znejistěla. Co se dá nakoupit za takovou sumu ve tři v noci? Zavolala Gabriele.
— Gabrielo, používala jsi v noci moji kartu?
— Cože? Jakou kartu? — hlas manželovy sestry zněl ospale.
— Moji. Ve tři ráno odešlo dvanáct tisíc.
— Aha, jo, už vím. Milan dělal nějaké nákupy. Objednával náhradní díly do auta přes internet. Bylo to nutné.
— Ve tři ráno?
— No jo, vrátil se z jízdy pozdě a ten e‑shop jede nonstop. Prý byla velká sleva, ale jen do rána.
Vysvětlení znělo podivně, ale Jana se už dál nevyptávala. Náhradní díly skutečně bývají drahé a auto je pro řidiče hlavní nástroj obživy.
Na začátku listopadu už částky přestávaly odpovídat běžné rodinné pomoci. Jana nacházela výdaje ve výši osmi, deseti, patnácti tisíc. A důvody byly čím dál méně přesvědčivé.
— Na co jste utratili těch patnáct tisíc? — zeptala se Gabriely po dalším vysokém výběru.
— Janovi jsme koupili tablet na učení. Ve škole ho vyžadují, bez něj se prý nedá.
— Tablet za patnáct tisíc?
— Dobrý tablet. Ty levné se hned kazí a pak zaplatíš víc za opravy.
Jana začala pochybovat, jestli má smysl dál finančně pomáhat, ale pokaždé, když téma otevřela s manželem, Tomáš sestru hájil.
— Za to ona nemůže. Mají to teď těžké. Rodina si má pomáhat.
— Ale my jsme jim už dali osmdesát tisíc!
— No a? My nestrádáme. A oni mají dítě, problémy v práci.
— A kdy nám to vrátí?
— Až budou moct. Nepotopíme je přece.
Rozhovory s manželem nikam nevedly. Tomáš považoval pomoc sestře za samozřejmost.
V prosinci se do věci vložila i Marie. Přišla na návštěvu a zastihla Janu, jak si právě zapisuje výdaje na Gabrielu a její rodinu.
— Co to tady děláš? — zeptala se starší žena.
— Počítám, kolik jsme poslali Gabriele. Už je to přes sto tisíc.
— A správně, že pomáháte. Mají složité období.
— Ale kdy to skončí?
— Jano, — řekla Marie přísně, — rodina je posvátná. Musíme si pomáhat, když je zle. Nechceš přece vypadat jako lakomá a bezcitná?
— Samozřejmě že ne, ale…
— Žádné ale. Pánbůh vám dal možnost vydělat si hezké peníze, tak se rozdělte s těmi, kterým štěstí tolik nepřálo.
Marie uměla mluvit přesvědčivě. Jana se cítila provinile, že si vede záznamy o dluzích v rodině.
Zima přinesla další nečekané financování. Výběry peněz se objevovaly několikrát týdně. Důvody byly čím dál vágnější.
— Na co včera zmizelo těch osm tisíc? — zeptala se Jana znovu.
— Jídlo, léky, oblečení, — odpověděla Gabriela ledabyle. — To mám všechno vypisovat? Život je dneska drahý.