Jen já jsem věděla jistě – doma nás nečeká jen rozhovor o klíčích, ale i další „překvapení“ od Marie. A intuice mě nezklamala.
Doma nás opravdu čekalo „překvapení“. Jakmile jsme překročili práh, bylo mi jasné – tady hospodařila Marie. Na kuchyni byly všechny nádoby přerovnané, skříňky přehrabané a po mém vaku s věcmi na chalupu nezbyla ani stopa.
— A kde jsou moje věci? — snažila jsem se zeptat klidně, i když se mi už třásly ruce.
— Á, ty staré? — Matěj ani trochu neznervózněl. — Co, máma je vyhodila? No nač skladovat takový krám – všechno v tom vaku bylo stejně samý flek.
— Krám?! To byly moje věci na chalupu! Schválně jsem si je připravila!
— No tak se nezlob, — objal mě kolem ramen. — Vždyť máma se stará. Podívej, večeři uvařila, v lednici jsou krabičky. Nemusíš ani vařit.
Uvnitř mě něco cvaklo. Odsunula jsem se:
— A nenapadlo tě, že třeba chci sama rozhodovat o tom, co budu vařit? Co si nechám? Jak si rozmístím věci ve vlastním bytě?
— Ale proč se chováš jako cizí? Vždyť jsme rodina!
— Rodina? — hořce jsem se zasmála. — Rodina je tehdy, když se respektují hranice. A co my? Okamžitě jeď a vezmi mámě ty klíče! Nehodlám dělat divadlo — nechci se o tom už bavit!
Druhý den jsem už vytáčela číslo Jany:
— Hele, na víkend jedeme k rodičům. Kvůli mým narozeninám. Nemohla bys…
— Dohlédnout na okna? — přerušila mě kamarádka. — Po té story v Plzni se už radši ani neptám, co se tam u vás děje. Jasně, podívám se.
Narozeniny u rodičů začaly vřele a útulně. Máma se točila kolem salátů, táta otevřel flašku domácí pálenky, seděli jsme ve velkém pokoji a já skoro zapomněla na to napjaté dusno posledních týdnů. Skoro.
Telefonát od Jany přišel okolo sedmé večer:
— Hele, Kateřino, ty jsi pryč, že jo?
— Jo, jsme u rodičů.
— V tvým bytě se svítí — hehe!
Pomalu se otáčím na Matěje, který právě horlivě diskutuje s mým tátou:
— V našem bytě se svítí. Vysvětlíš mi to?
— Odkud to máš? — ztuhnul, ale snaží se tvářit bezstarostně.
— Jana mi právě volala. Říká, že se tam svítí.
— Třeba jsme zapomněli zhasnout?
— Před odjezdem jsem všechno dvakrát zkontrolovala.
— No, možná… — koktá.
— Možná co? — cítím, jak se ve mně vaří krev. — Možná že tvoje matka je tam zase? S dalším duplikátem klíčů?
— Nedal jsem jí žádné klíče!
— Tak odkud je má?
— No…
— A to tě jako nevzrušuje? Že tvoje matka potají vyrábí duplikáty klíčů od cizího bytu?
— Kateřino, jaký cizí? Vždyť je to náš byt! A to je máma…
— Máma?! — přestávám se ovládat. — Ta, co se mi bez dovolení cpe do MÉHO bytu? Vyhazuje MOJE věci? Přestavuje celou kuchyň?
— Ona se snaží! Chce nám přece pomoct!
— Pomáhá?! — vytahuju telefon. — Tak se podíváme, jak na tuhle „pomoc“ zareaguje policie.
— Zbláznila ses?! — Matěj mi chytá ruku. — Vždyť je to máma!
— Ne, to je cizí osoba v mém bytě. Bez mého svolení. S nelegálně vyrobeným duplikátem klíčů.
— Kateřino, nedělej to!
— Haló, policie? V mém bytě se nachází cizí osoba…
Matěj mi vytrhne telefon:
— Promiňte, omyl, všechno je v pořádku…
Trhám mu sluchátko zpět:
— Ne, není to v pořádku. Adresa…
Za půl hodiny se mi telefon rozdrnčí sérií hovorů. Nezvedám to. Píšu jen Janě: „Co se tam děje?“