Ivana vyšla z budovy notářské kanceláře a zhluboka se nadechla. Podzimní vzduch byl čerstvý, voněl spadaným listím a deštěm. Pod nohama jí šustilo mokré listí, obloha byla zatažená šedými mraky. Šla k autu a v rukou svírala složku s dokumenty. Uvnitř byla dědická osvědčení – tři byty v různých částech města a chata u Tábora.
Ludmila zemřela před půl rokem. Ivana se dodnes nedokázala smířit se ztrátou. Ludmila byla jediný blízký člověk, který ji vždy podporoval, chápal a nikdy nesoudil. Když byla Ivana malá, brávala ji babička na léto na chatu. Bylo tam klidno a ticho, vonělo to po jablkách a čerstvě posečené trávě. Babička učila vnučku vařit, vyprávěla příběhy ze svého života a ukazovala jí, jak se starat o zahradu.
Rodiče Ivany zahynuli při autonehodě, když jí bylo teprve osm let. Od té doby jí byla babička i matkou, i otcem a nejlepší přítelkyní. Ludmila vychovala vnučku, dala jí vzdělání a podpořila ji, když se vdávala. A teď jí odkázala celý svůj majetek.
Ivana nasedla do auta, položila složku na sedadlo spolujezdce a nastartovala. Celou cestu domů přemýšlela, jak se teď život změní. Tři byty a chata – to znamená, že si může vybrat, kde bude bydlet. Možná se s manželem přestěhují za město? Chata byla prostorná, s velkým pozemkem. Mohla by tam zřídit zahradu jako u babičky. Nebo si nechají jeden byt a ostatní pronajmou? Doplňkový příjem se vždycky hodí.
Přijela k domu, zaparkovala u vchodu, vzala složku a vyšla do pátého patra. Klíč se otočil v zámku a dveře se otevřely. Z obýváku se ozývaly hlasy – manžel Tomáš a jeho matka Marcela. Ivana si sundala boty, pověsila bundu a vešla do obýváku.
Tomáš seděl na gauči a držel v ruce šálek kávy. Marcela se pohodlně usadila v křesle a na konferenčním stolku před ní ležely časopisy s návrhy interiérů. Prohlížela si stránky a něco ukazovala synovi.
„Podívej, tahle dlažba by se skvěle hodila do koupelny,“ říkala Marcela. „Světlá, nepříliš špinivá. A cenově přijatelná.“
„Mami, my jsme ještě nerozhodli, kdy s rekonstrukcí začneme,“ pokrčil Tomáš rameny.
„O to větší důvod všechno dopředu promyslet. Rekonstrukce není žádná maličkost, bez přípravy to nejde.“
Ivana se zastavila ve dveřích. Tomáš vzhlédl a usmál se.
„Ivano, ahoj! Tak co, jak to dopadlo?“
„Všechno je hotové,“ vešla Ivana do pokoje a položila složku na stůl. „Právě jsem si vyzvedla osvědčení.“
Marcela odložila časopis a otočila se k ní.
„Takže už je to oficiální?“
„Ano. Všechno je zařízené.“
Tomáš položil šálek na stůl a radostně tleskl.
„No konečně! Už jsem myslel, že ta byrokracie nikdy neskončí!“
Marcela přikývla.
„No, konečně štěstí. Aspoň něco dobrého!“
Ivana se usmála a sedla si na gauč vedle manžela. Vytáhla dokumenty ze složky a rozložila je na stole.
„Podívejte. Tři byty – jeden v centru, jednopokojový, druhý dvoupokojový na okraji, třetí třípokojový v klidné čtvrti. A chata u Tábora, stodvacet metrů čtverečních, pozemek dvanáct arů.“
Tomáš se naklonil ke stolu a začal si dokumenty prohlížet. Marcela se také posunula blíž a vzala jedno osvědčení do ruky.
„A ten třípokojový je kde?“
„Na severu. Blízko stanice metra.“
„To je dobrá lokalita,“ přikývla Marcela. „Tam jsou vysoké ceny. Můžete to prodat a vydělat slušné peníze.“
Ivana se zamračila.
„Marcelo, zatím jsem o prodeji neuvažovala.“
„A to je chyba,“ položila dokument na stůl a podívala se jí do očí. „Každý dnes potřebuje peníze. Sama jsi přece říkala, že chcete dělat rekonstrukci. A kde na to vzít?“
Tomáš přikývl.
„Máma má pravdu. Ivano, pojďme se na to podívat realisticky. Máme půjčku, potřebujeme opravit byt, auto už dosluhuje. A teď se nabízí skvělá příležitost!“
Ivana se opřela do opěrky gauče. Uvnitř ji sevřel pocit. Tohle vůbec nebyl směr, kterým si rozhovor představovala.
„Tomáši, tohle je dědictví po mojí babičce. Nejprve bych chtěla vše důkladně promyslet.“
„Co je na tom ke zvažování?“ Marcela zkřížila ruce na prsou. „Ve všech bytech žít nebudeš. Proč držet prázdnou nemovitost? Jeden prodáš, peníze půjdou do rodiny. Nebo snad nepovažuješ Tomáše za rodinu?“
Ivana zatnula pěsti. Tchyně uměla vždycky mistrně manipulovat a převrátit situaci tak, že se Ivana cítila jako ta špatná.
„Marcelo, Tomáše za rodinu považuju. Ale tohle je moje dědictví. Potřebuju čas, abych zvážila, co s tím udělat.“
„Čas?“ ušklíbla se Marcela. „Ivano, než se rozmyslíš, trh s nemovitostmi se změní. Teď jsou ceny dobré, je třeba prodávat.“
Tomáš jí položil ruku na rameno.
„Ivano, máma mluví rozumně. Pojďme prodat jednu nemovitost. Třeba ten jednopokojový byt v centru. Sice malý, ale hodně cenný. Peníze půjdou na splátku úvěru, na rekonstrukci, a trochu pomůžeme mámě.“
Ivana se prudce otočila k manželovi.
„Pomoc mámě? Co s tím má tvoje máma společného?“
„Jak jako co?“ Tomáš zvedl obočí překvapeně. „Celý život nám pomáhala. Přispěla nám na svatbu, pomohla nám s akontací na byt. Teď jsme na řadě my.“
Ivana se zvedla z gauče. V obličeji jí hořela krev.
„Tomáši, tohle je moje dědictví. Po mojí babičce. Která mě vychovala po smrti rodičů. Nemám v plánu hned letět prodávat byty, abych mohla rozdávat peníze na všechny strany.“
Marcela se také postavila.
„Na všechny strany?“ zvýšila hlas. „Ivano, ty právě nazýváš pomoc manželově rodině rozhazováním peněz?“
„Ano, rozhazováním, když se jedná o můj majetek a nikdo se mě ani nezeptal!“
Tomáš se postavil mezi manželku a matku.
„Ivano, uklidni se. Jenom probíráme možnosti.“
„Jaké možnosti?“ Ivana popadla dokumenty ze stolu. „Vy už jste všechno rozhodli za mě! Prodat byt, splatit úvěr, udělat rekonstrukci, pomoct Marcele! Mě se někdo ptal?“
„Ivano, nech hysterii,“ mávla rukou Marcela. „Nejsme tvoji nepřátelé. Chceme ti jen pomoct se správným rozhodnutím.“
„Já o vaši pomoc nestojím!“ sevřela Ivana dokumenty v rukou. „Poradím si sama!“
Otočila se a vyšla z obýváku. Přešla do ložnice, zavřela za sebou dveře a sedla si na postel. Ruce se jí třásly. Uvnitř to vřelo. Právě dostala dědictví po milované babičce, a její muž se tchyní ho už dělí, jako by šlo o společný majetek.
Z obýváku doléhaly tlumené hlasy. Marcela něco říkala Tomášovi, ale slova nebylo rozumět. Ivana položila dokumenty na noční stolek a ulehla na postel. Za oknem poprchávalo, kapky bubnovaly na sklo.
Po několika minutách se dveře otevřely. Tomáš vešel do ložnice a posadil se na kraj postele.
„Ivano, proč ses tak rozčílila?“