Rodinná idyla se zhroutila během jediného dne.
Další ráno začalo telefonátem. Marcela. Ivana se podívala na displej a hovor odmítla. Za minutu telefon zazvonil znovu. Byla to opět Marcela. Ivana si povzdechla a zvedla sluchátko.
— Haló?
— Ivano, dobré ráno, — Marcela zněla napjatě. — Tomáš mi vyprávěl o vašem včerejším rozhovoru. Myslím, že jsi situaci nepochopila úplně správně.
— Marcelo, pochopila jsem to naprosto přesně.
— Ne, Ivanko, poslechni si mě. My ti přece nejsme nepřátelé. Chceme ti pomoct. Jsi mladá, nemáš zkušenosti s financemi. Nemovitosti jsou složité. Daně, převody, údržba. Tomáš i já jsme si mysleli, že bude jednodušší prodat jeden byt, prostředky rozumně rozdělit a zbytek nechat na budoucnost.
Ivana přešla do kuchyně a postavila konvici na vodu.
— Marcelo, zvládnu to sama.
— Sama? — zvýšila Marcela hlas. — Ivano, ty vůbec chápeš, do čeho se pouštíš? Tři byty a chata – to je obrovská zodpovědnost! Poplatky, opravy, papírování! Sama to nezvládneš!
— Nejsem sama. Mám manžela.
— Právě! Máš manžela! Tomáše! Který ti chce pomoct! A ty jeho pomoc odmítáš!
Ivana nalila vodu do hrnku a ponořila sáček s čajem.
— Marcelo, pomoc je, když se mě někdo zeptá, co potřebuju. Ne když za mě rozhoduje, co udělá s mým dědictvím.
— Co je na tom k řešení, teď jsi součást rodiny, vše je společné! — nedala se Marcela. — Tomáš je můj syn, ty jeho žena! Takže všechno, co máte, patří vám oběma!
Ivana postavila hrnek na stůl.
— Marcelo, dědictví nepatří mezi společné jmění manželů. Je to moje osobní věc.
— Jaká osobní?! — skoro zakřičela Marcela. — Žiješ s mým synem! Používáš jeho peníze! Jezdíš v jeho autě! A teď tvrdíš, že dědictví je jen tvoje?!
— Nepoužívám Tomášovy peníze. Pracuju a vydělávám si sama. Auto je napsané na mě a splácím ho z vlastní výplaty. A ano, dědictví je jen moje.
Marcela zmlkla. Pak se její hlas ochladil.
— Chápu. Takže jsi sobec. Myslíš jen na sebe. Tomáš si zaslouží někoho lepšího.
— Možná.
Ivana položila telefon na stůl. Ruce se jí třásly. Marcela vždycky uměla najít slabé místo, zatlačit na výčitky. Ale teď Ivana necítila vinu. Jen únavu.
Tomáš vyšel z ložnice o půl hodiny později. Vypadal zamračeně, nevyspale. Šel do kuchyně, nalil si kávu z kávovaru. Posadil se naproti Ivaně.
— Volala ti máma?
— Ano.
— A co říkala?
— To samé co včera.
Tomáš se napil kávy a postavil hrnek na stůl.
— Ivano, pojďme si to ještě jednou v klidu probrat. Bez emocí.
Ivana se na manžela podívala.
— Tomáši, nemám co rozebírat. Dědictví je moje. Sama rozhodnu, co s ním udělám.
— Takže si ani nechceš poslechnout moje argumenty?
— Slyšela jsem je včera. A předevčírem, když jsi s mámou seděl v obýváku a plánovali jste, co uděláte s mým dědictvím.
Tomáš semkl rty.
— Neplánovali jsme. Jen jsme probírali možnosti.
— Beze mě.
— Protože jsi nám nedala prostor v klidu o tom mluvit! Hned jsi šla do útoku!
Ivana vstala, vzala prázdný hrnek a položila ho do dřezu.
— Tomáši, chci se nejdřív vyznat v dokumentech. Správně všechno převést. Zjistit, jaké se platí daně, co je potřeba na údržbu, co obnáší chata. A až pak o něčem rozhodovat.
— Kolik na to potřebuješ času?
— Nevím. Možná měsíc. Možná dva.
Tomáš vstal a přistoupil k Ivaně.
— Ivano, za dva měsíce můžou ceny nemovitostí klesnout. Teď je vhodná doba na prodej. Když to propásneme, přijdeme o peníze.
Ivana se otočila k manželovi.
— Tomáši, slyšíš se vůbec? Moje babička zemřela před půl rokem. Pořád se s tím nedokážu smířit. A ty mluvíš o cenách nemovitostí!
— Chápu, že je to pro tebe těžké. Ale život jde dál. Musíme myslet prakticky.
— Prakticky? — Ivana zavrtěla hlavou. — Tomáši, ani ses nezeptal, jak se cítím. Co pro mě tohle dědictví znamená. Okamžitě jsi začal počítat peníze.
Manžel ustoupil o krok dozadu.
— Nepočítal jsem peníze. Myslel jsem na naši budoucnost.
— Na naši? Nebo svoji?
Tomáš mlčel. Ivana opustila kuchyni a zamířila do ložnice. Ze skříně vytáhla dokumenty, které dostala od notáře. Rozprostřela je na posteli a začala je studovat.
Tři byty. Jednopokojový v centru – třicet pět metrů čtverečních. Dvoupokojový na okraji – padesát dva metrů. Třípokojový v klidné čtvrti – sedmdesát pět metrů. Chata u Tábora – sto dvacet metrů čtverečních a pozemek dvanáct arů.
Ivana vzala telefon a vytočila číslo Zuzany.
— Ahoj, Zuzko. Neznáš nějakého dobrého právníka?
— V jaké oblasti?
— Dědictví. Potřebuju konzultaci.
— Znám jednoho, pracuje u nás ve firmě. Pošlu ti kontakt.
— Děkuju moc.
Za pár minut Zuzana poslala číslo a jméno – Daniel. Ivana vytočila číslo. Telefon zvedli na třetí zazvonění.
— Ano?
— Dobrý den, pane Danieli. Jmenuju se Ivana. Dala mi na vás kontakt Zuzana. Potřebuji poradit ohledně dědictví.
— Dobře. Kdy by se vám hodilo přijet?
— Můžu dnes?
— Třeba ve tři hodiny. Zapište si adresu.
Ivana si zapsala adresu, rozloučila se a položila telefon. Podívala se na hodiny – bylo deset dopoledne. Zbývalo pět hodin. Ivana se oblékla, vzala dokumenty a vyšla z bytu. Tomáš byl pořád v kuchyni. Ivana se neloučila.
Do schůzky s právníkem zbýval čas. Ivana jela k babiččině chatě. Chtěla tam chvíli pobýt, vzpomenout na dětství, pocítit spojení s Ludmilou.
Chata se nacházela čtyřicet minut jízdy od města. Ivana odbočila z hlavní silnice na úzkou cestu, projela kolem několika pozemků a zastavila u známé branky. Vytáhla klíče, odemkla zámek a vstoupila.
Pozemek vypadal zanedbaně. Tráva vyrostla po kolena, jabloně neřezané, chodníčky zarostlé plevelem. Ivana došla k domu, otevřela dveře a vešla dovnitř.
Bylo tam cítit prach a vlhko. Nábytek zůstal na svém místě – gauč, křesla, stůl, židle. Na stěnách visely fotografie. Ivana přistoupila k jedné z nich – Ludmila stojí na zahradě, v rukou má košík s jablky. Usmívá se.
Ivana přejela prstem po rámečku. V krku ji zaštípal pláč. Babička byla jediný člověk, který vnučku chápal beze slov. Nikdy ji nesoudila, nemanipulovala, netlačila. Jen ji milovala.
Ivana prošla pokoje – babiččinu ložnici, obývák, kuchyň, verandu. Všechno bylo tak známé, tak blízké. Ivana si sedla na verandu a zadívala se do zahrady. Bude třeba to dát do pořádku. Ořezat stromy, posekat trávu, opravit plot. Ale teď si chtěla jen sednout a přemýšlet.