V její mysli probleskly útržky jejich plánů: bílé šaty, které vybíraly minulý týden, legrační dohady o tom, kam pojedou na svatební cestu, jeho sliby, že ji bude nosit na rukou. A teď, přes tyto světlé představy, se překládal jiný obraz, odporně jasný a skutečný: ona, unavená po práci, nejede domů, ale do dusného bytu k Martě, který páchne po lécích a stáří. Viděla své ruce, jak mění plenu, cítila bolest v zádech z toho, jak musí zvedat a otáčet cizí, nemohoucí tělo. A vedle ní, v tomhle obraze, Tomáš nebyl. Byl někde tam, v jejich útulném bytě, čekal na večeři a byl si jistý, že jeho žena „plní svou povinnost“.
Lenka se hořce pousmála, ale v tom pousmání nebyla ani stopa veselí. Byl to zvuk prasklé struny.
— Moje povinnost? — zopakovala a v jejím hlase zazněl chladný kov. — Takže podle tebe si beru muže proto, abych se zdarma starala o jeho matku? Abys mě posílal umývat ji, krmit lžičkou a měnit jí pleny až do konce jejích dnů? Tak tohle je ta šťastná rodinná budoucnost, kterou mi nabízíš?
Tomáš se zamračil, v obličeji mu cukla grimasou podráždění. Takový odpor nečekal. V jeho světě měla žena pokorně přijmout svou roli.
— Proč všechno tak dramatizuješ? Je to přece moje máma! Vychovala mě, nespala kvůli mně noci…
— Nevykládej mi o jejích probdělých nocích, — přerušila ho ostře Lenka. — Já mluvím o svém životě. O našem společném životě. Nebo žádný mít nebudeme? Bude existovat jen tvůj život a tvoje matka — a já jako obsluha, která má být ještě vděčná za tu příležitost?
Obešel stůl a opřel se o desku, shlížejíc na ni z výšky. To byla jeho oblíbená pozice při hádkách — pozice dominance.
— Tomu se říká rodina. Tomu se říká úcta ke starším. V normálních rodinách to tak je. Žena se stará o manžela a jeho rodiče. To je základ. Můj otec se staral o svou matku do posledního dne a moje máma mu v tom pomáhala — a nikdo to nepovažoval za něco špatného. Ale ty… ty jsi asi jiný materiál. Tobě jde jen o pohodlí a zábavu.
Jeho slova byla jako drobné jedovaté šipky. Snažil se ji bodnout, přinutit ji, aby se cítila sobecká a špatná. Ale přišel pozdě. Proces už začal — její duše se pokrývala ledovým pancířem.
— Ano, Tomáši, jsem z jiného těsta, — potvrdila klidně a dívala se mu přímo do očí. — Jsem z takového těsta, kde manželství znamená partnerství dvou rovnocenných lidí, ne smlouvu na doživotní otroctví. Myslela jsem si, že se vdávám za muže, s nímž budeme společně budovat budoucnost. Ale ukazuje se, že dělám jen pohovor na místo ošetřovatelky. A to ještě bez výplaty.
— Přestaň s těma nesmyslama! — udeřil dlaní do stolu, ne silně, spíš aby dal průchod hněvu. — Ty jen hledáš výmluvy, jak se tomu vyhnout! Není to tak těžké — zastavit se tam na hodinku, dvě!
— Hodinku? Každý den? Po práci? A o víkendu, předpokládám? A kdy budeme žít, Tomáši? Kdy budeme spolu? Nebo budou naše večery teď vypadat takhle: ty na gauči před televizí a já ti po telefonu podávám hlášení, jestli jsem už vyměnila plenku Martě?
Pronesla to s tak ledovým, zlým sarkasmem, že mu na okamžik došla slova. Díval se na ni a v očích měl nechápavý výraz. Upřímně nerozuměl, co jí na tom vadí. V jeho systému logiky bylo všechno správně. On — muž. Ona — jeho žena. Jeho matka — součást jeho života. Tudíž jeho žena se má starat o jeho část. Bylo to jednoduché jako jedna a jedna jsou dvě.
— Myslel jsem, že mě miluješ, — konečně ze sebe vypravil, uchylujíc se k poslední, nejlacinější obraně.
Lenka pomalu zavrtěla hlavou.
— To jsem si myslela taky. A dnes jsem pochopila, že nehledáš lásku. Hledáš pohodlí. Hledáš bezplatný doplněk ke svému příjemnému životu. A láska… láska podle tebe znamená, že bez řečí přijmu vše, co rozkážeš. Víš co, miláčku? To není láska. To je jen čistý konzum.
Slovo „konzum“ ho zasáhlo do obličeje jako facka. Tomáš ustoupil od stolu, obličej se mu zkřivil.