Tomáš ucouvl od kuchyňské linky, tvář se mu zkřivila.
Nebyl zvyklý, že Lenka — jeho tichá, povolná Lenka — s ním mluvila tímhle způsobem. Že se na něj takhle dívala — chladně, hodnotící, jako by ho vážila na neviditelných vahách, a výsledek se jí důrazně nelíbil. V jeho očích se mihlo zmatení, ale hned ho přehlušila nová vlna uražené ješitnosti. Prohrával tenhle souboj, a to bylo pro něj nesnesitelné.
Tehdy se rozhodl vytáhnout svůj hlavní trumf. Ten, který měl zaručeně fungovat.
Beze slova teatrálně vytáhl z kapsy mobil. Jeho pohyby byly okázale pomalé, jako kdyby stál na scéně. Na Lenku se nepodíval, ale cítil její pohled — a ten mu dodával sebevědomí. Našel v seznamu kontaktů „Marta“ a stiskl tlačítko pro volání, hned zapnul hlasitý odposlech. Tah va banque, poslední pokus obrátit se k její svědomitosti, k tomu, co považoval za ženskou měkkost.
„Ano, synku?“ zazněl z reproduktoru jemný, třaslavý hlas Marty. Byl slabý, jako by procházel skrze vatu. Hlas nemocného, osamělého člověka.
Tomáš se na Lenku letmo, vítězně podíval. Tak poslouchej. Poslouchej a styď se.
„Ahoj, mami. Jak se máš? Jen jsem chtěl vědět, jak ti je,“ jeho vlastní hlas se najednou změnil. Zmizela z něj tvrdost a ostrost, byl měkký, sametový, plný synovské péče. Bylo to nechutné, falešné představení — a Lenka to vnímala s děsivou jasností.
„Ach, Tomáši… No jak… ležím. Točí se mi hlava dneska. Čekala jsem Lenku, vždyť slíbila, že se zastaví. Nepřijede? Něco se stalo?“
Každé slovo Marty bylo prosycené stařeckou křivdou a obavou. Nestěžovala si přímo, ale její intonace vykreslovaly obraz opuštěnosti lépe než jakákoli slova.
„Ne, mami, nepřijede. Má… práci,“ Tomáš udělal významnou pauzu, vkládaje do toho jediného slova celý svět výčitek. „Hodně práce. Důležité záležitosti.“
Lenka stála opřená o chladničku, mlčela. Nehýbala se, téměř nedýchala. Naslouchala tomu rozhovoru a cítila, jak v ní chladne poslední zbytek citu k muži, který stál dva kroky od ní. Nešlo o hádku. On cynicky a chladnokrevně využíval svou nemocnou matku jako beranidlo, aby zlomil její vůli. Proměnil strach a osamění své matky v zbraň namířenou proti ženě, kterou údajně miloval. Bylo to za hranou. Bylo to podlé.
„A jedla jsi něco?“ pokračoval Tomáš v představení. „Musíš jíst, mami. Víš, že nesmíš hladovět.“
„Ale co já tu sama sním… Vůbec nemám chuť. Asi zase tlak. Vzala jsem si tabletku, ležím tady, koukám do stropu. Dobře, že jsi zavolal, synáčku, jinak by mě ten smutek úplně pohltil…“
Nechal tu větu viset ve vzduchu, aby co nejvíc pronikla do Lenčiny duše. Díval se na ni bez skrývání svého triumfu. Jeho pohled říkal: „Tak co? Máš výčitky? Už sis uvědomila, jak jsi bezcitná?“
Jenže přepočítal se. Očekával na její tváři slzy, výčitky, stud. Ale viděl jen ledovou masku. Její oči, doteď živé a hřejivé, se proměnily ve dvě temné, neproniknutelné krystaly. Nebylo v nich nic — ani vztek, ani zklamání. Jen prázdno. Prázdno na místě, kde ještě před hodinou byla láska.
Dívala se skrz něj, přímo na odpornou podstatu jeho činu. A tehdy si definitivně uvědomila: nejde o jeho matku. Jde o něj. O jeho zkaženou, vypočítavou povahu, pro kterou je každý člověk jen prostředkem. Jeho matka, ona sama — všichni pro něj znamenali jen funkci, nástroj k pohodlí a klidu.
„Tak fajn, mami, odpočívej,“ řekl Tomáš, ukončujíce hovor. „My to tady… vyřešíme. Promluvím si s ní. Všechno bude dobré.“
Hovor ukončil a samolibě položil telefon na stůl. Byl si jistý, že partii odehrál a vyhrál. Čekal na její kapitulaci. Čekal, že k němu přijde, obejme ho a řekne, že měl pravdu.
Čekal marně.
Ticho, které po hovoru nastalo, bylo hutné a těžké. Nezvonilo ani netlačilo — prostě tam jen bylo, jako nový, neviditelný předmět v místnosti.