— Já… e-e-e… — zadrhla se, očividně nepřipravená na takový vývoj. — Jsem Petrova sestřenice. Dlouho jsme se neviděli, právě jsem se vrátila ze zahraničí.
„Sestřenice?“ — Horečnatě jsem se snažila vzpomenout na všechny jeho příbuzné, ale tahle žena mezi nimi rozhodně nebyla.
— Opravdu? — stále jsem stála na místě a propichovala ji pohledem. — A jak se jmenuje Petrova teta?
Zaváhala, na vteřinu vyvedená z míry, a mně bylo hned jasné, že lže. Její nejistota jen potvrdila mé nejhorší obavy. Neznala odpověď. Samozřejmě že ne.
V tu chvíli se otevřely dveře koupelny a ven vyšel Petr. Měl na sobě jen tričko a tepláky, vlasy měl ještě vlhké. Ani se na mě nepodíval; jeho pohled směřoval přímo k ženě v kuchyni. S lehkým úsměvem na tváři se na ni obrátil:
— Koťátko, chceš dneska k snídani něco speciálního? Třeba míchaná vajíčka?
Chvíli si ničeho nevšiml, jeho hlas byl překvapivě něžný. Stála jsem ve dveřích a pořád ještě doufala, že to celé je nějaké nedorozumění, ale jeho slova rozptýlila jakékoli pochybnosti. S každou sekundou se ve mně rozléval chlad.
— Petře, — začala jsem, stěží potlačujíc slzy, — co to má znamenat? Kdo je tahle žena?
Otočil se ke mně prudce a v jeho očích jsem zahlédla záblesk paniky. Zřejmě mě nečekal tak brzy. Ten okamžik se zdál nekonečný a bylo vidět, jak se mu hlavou honí myšlenky, snaží se najít ospravedlnění.
— Kateřino… — začal hlasem plným nervozity. — To není tak, jak si myslíš.
Zavrtěla jsem hlavou, cítíc, jak mě pohlcuje hněv a zklamání.
— To si děláš legraci? Přivedeš nějakou ženskou do našeho domu a chceš mi namluvit, že to není tak, jak si myslím? — můj hlas se třásl vzteky. Jen s obtížemi jsem se ovládala, abych nezačala křičet.
Udělal ke mně krok a natáhl ruku, ale já couvla.
— To je moje sestra, dlouho jsme se neviděli.
— Jak milé, dokonce máte společnou historku? A ty oslovuješ všechny své příbuzné těmi roztomilými jmény, nebo si to necháváš jen pro „sestřenici“?
Petr zřejmě pochopil, že nemá cenu dál lhát, a začal se hájit výmluvami.
— Kateřino, nechápeš, já byl sám, ty jsi pořád pryč, já prostě… — hledal slova, ale zněla slabě a uboze.
— Já že jsem pořád pryč? — zopakovala jsem, nevěříc vlastním uším. — To je tvoje nejlepší výmluva? Opravdu mě viníš za to, že pracuju a snažím se, abychom měli všechno? A kvůli tomu přivedeš domů cizí ženskou? — slzy jsem zadržovala jen silou vůle.
Petr to nevydržel. Jeho tvář zkřivil vztek, rozhodil rukama v bezmocném gestu:
— Ano! Pořád někde lítáš a nejsi doma! Kateřino, jsem tu sám! Můžeš si za to sama, že tu nikdy nejsi! Já za nic nemůžu, prostě se to stalo!
Tahle slova byla poslední kapkou. Uvnitř mě jako by něco prasklo — jako by se přetrhl provaz, který do té chvíle držel mé odhodlání pohromadě. Všechno, co řekl, bylo jako zrada nejen mých citů, ale i všeho, co jsme spolu budovali.