— Prostě se to stalo? — procedila jsem skrz zaťaté zuby. — Takže tím to pro nás končí? Teď naše vztahy shrneš do „prostě se to stalo“?
Jeho milenka se celou dobu snažila nezasahovat, ale teď zřejmě pochopila, že nastal čas odejít. Beze slova si sbalila věci a, vyhýbajíc se mému pohledu, zamířila ke dveřím.
— Táhni do pekla, — vyštěkla jsem po ní s pohledem, který by spálil kámen. — A vezmi si s sebou i svého miláčka.
Moje odhodlání sílilo s každou vteřinou. Přešla jsem ke vchodovým dveřím, hodila Petrovi jeho bundu a pár věcí z předsíně a ledovým tónem pronesla:
— Vypadni.
V okamžiku, kdy jsem ho viděla stát ve dveřích, ucítila jsem, jak se mi v hrudi probouzí sopka emocí. Petr tam stál s otevřenou pusou, zjevně nečekal, že zareaguju tak ostře. Neznámá se snažila vyhnout střetu, věnovala mi naposled pohled plný lítosti, možná i úlevy, a rychle zmizela z bytu.
— Kateřino, počkej! — zakřičel, když jsem mu ukázala ke dveřím. — Ty to nechápeš!
Přepadla mě vlna rozrušení. Potřebovala jsem se uklidnit, ale vztek byl silnější.
— Co nechápu?
Přistoupil blíž, pořád neschopný uvěřit tomu, co se děje. Viděla jsem, jak se snaží sesbírat myšlenky, ale moc mu to nešlo.
— Ty mě přece znáš, — začal, ale zněl nepřesvědčivě. — Nikdy bych tě nezradil, kdyby bylo všechno jako dřív. Vždyť ty sama mě necháváš samotného!
Zaťala jsem pěsti, jen abych nezačala křičet. „Jako dřív“, tahle slova bodala do uší. Nepamatuju si, že by si někdy stěžoval na samotu, nebo nedejbože řekl, že mu chybí společnost.
— Samota není důvod k podvádění! — vyhrkla jsem a vymrštila ruku, jako bych se chystala mu vrazit facku. — Mohl jsi mi prostě říct, že ti není dobře! Žádat mě, abych byla víc s tebou! Místo toho sis vybral milenku!
A v tu chvíli se na scénu dostavili sousedé. Když jsem se rozhlédla po chodbě, pár zvědavých hlav už vykukovalo zpoza dveří.
V Petrových očích jsem uviděla matný záblesk studu. Povzdechl si a konečně pronesl:
— Poslouchej, promiň. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo.
Zavrtěla jsem hlavou, neschopná uvěřit vlastním uším. Ta fráze zněla jako poslední útěcha, ubohý pokus najít cestu z nastalé situace. Byla to prázdná formalita, která očividně v sobě nenesla špetku upřímnosti.
— Promiň? — zopakovala jsem s přimhouřenýma očima. — Ty si myslíš, že tvoje omluva teď něco znamená? Že můžu odpustit zradu zrovna dnes, v náš den?
Petr udělal krok ke mně, jako by mě chtěl obejmout, ale ustoupila jsem a jeho ruka zůstala viset ve vzduchu.
— Musíš pochopit… — začal, ale skočila jsem mu do řeči.
Mezitím si sousedi mezi sebou začali šeptat, jako by se bleskem roznesla zpráva o našem sporu. Někdo už stál venku ze svého bytu a sledoval drama přímo na našich dveřích. Cítila jsem jejich pronikavé pohledy, ale místo studu nebo rozpaku se ve mně ozvalo zvláštní zadostiučinění. Ať se dívají. Ať vědí. Byla to malicherná radost, ale v tu chvíli mi dodala sílu. Ať odchází v hanbě, ať všichni vidí, kým opravdu je.