— Jakube, vzpamatuj se! Nekoktej! „U moře stojí dub, na větvích mu visí zlatý řetěz…“ Tak co? Co je dál? Zase jsi to zapomněl? — prořízl vzduch ostrý hlas Michaely, úplně bez špetky vřelosti, zatímco pětiletý chlapec seděl na koberci a sklíčeně zíral na rozházené stavebnice.
Jana seděla na pohovce s knihou — už deset minut ji ale nečetla — a cítila, jak se jí napínají zádové svaly. Neděle. Den, který by měl patřit odpočinku, se znovu proměnil v mučení převlečené za „návštěvu tchyně“.
Michaela místo toho, aby si s vnukem prostě hrála nebo se ho zeptala, jak se má, pokaždé okamžitě uspořádala improvizovanou zkoušku. Zkoušku, kterou Jakub — podle ní — samozřejmě vždycky nesložil.
— Nechci — zamumlal tiše chlapec, prstem šťoural do vláken koberce a pečlivě se vyhýbal pohledu na babičku.
— Jaképak „nechci“? To je klasika! V tvém věku už jiné děti odříkávají celé básně zpaměti a ty nedáš dohromady ani dva verše! — chrlila Michaela vojenským tónem. Na prstu se jí leskl velký prsten s vybledlým kamenem, jak znovu a znovu ukazovala na Jan, ležící jí na kolenou.
— Petře, podívej se na něj! To dítě je úplně nerozvinuté! Já mu chci jen dobro, chci z něj mít vzdělaného člověka, a ne…
Petr, pohodlně rozvalený v křesle, odtrhl na jedinou vteřinu oči od displeje telefonu, aby scénu přejel lhostejným, trochu otupělým pohledem.
— Mami, všechno je v pořádku. Nech ho být — prohodil znuděně a znovu se ponořil do svítícího obdélníku, čímž dal najevo, že jeho role v „výchovném procesu“ tím končí.
„Všechno je v pořádku,“ posmívala se v duchu Jana, zatímco svírala obálku knihy tak silně, až jí zbělely klouby. Její syn seděl shrbený pod nátlakem agresivní babičky a její muž se choval jako drahý, ale naprosto k ničemu kus nábytku — a očekávalo se od ní, že to bude považovat za normální.
Michaela sevřela rty, když si uvědomila, že od syna žádnou podporu nedostane a vnuk se úplně uzavřel do sebe. S okázalým plesknutím zaklapla knihu.
— K ničemu. Úplně k ničemu. Co z něj vychováváš, Jano? Kryštofa? Brzy půjde do školy, s touhle úrovní se mu budou smát!
Jana k ní pomalu zvedla chladný pohled, ale neřekla ani slovo. Věděla, že jakákoli poznámka by se okamžitě změnila v hodinovou přednášku o tom, jak je špatná matka, nevděčná snacha a že vůbec ničemu nerozumí výchově skutečných mužů. Naučila se mlčet. Aspoň na čas.
O půl hodiny později se Michaela konečně začala chystat domů — a nezapomněla se při loučení ještě jednou zmínit Petrovi, jak „zaostalý“ a „hysterický“ jeho syn je. Když se za ní zavřely dveře a v bytě zůstal jen těžký, dusivý pach parfému, Jana minutu počkala a pak přistoupila k manželovi. Seděl pořád stejně v křesle, palec mu v pravidelném rytmu klouzal po obrazovce.
— Jestli si tvoje matka ještě jednou dovolí nazvat moje dítě „hloupým“ nebo „nevychovaným“, připomenu jí, jak „dobře vychovaného“ má vlastního syna, který ve třiceti letech žije z peněz své ženy!
Petr se ušklíbl, jako by se snažil odehnat otravnou mouchu, a ani nezvedl hlavu.
— No jo, zase začínáš. Jano, proč z toho pokaždé děláš drama kvůli ničemu? Nech to být, mluví už stařecky, chce přece „dobro dítěte“.
— Dobro dítěte? Ona ponižuje mého syna v mém vlastním domě a ty mi říkáš, ať si toho nevšímám? Vůbec jsi slyšel, co řekla? Že je „nerozvinutý“?
— A co jako?