— A co jako? — konečně zvedl pohled a podíval se na ni s otevřeným, nijak neskrývaným podrážděním. — To bylo tak těžké ho naučit tu pitomou básničku, aby jí konečně dal pokoj? Ty ho provokuješ tím, že mu všechno dovolíš.
V tu chvíli Jana pochopila něco nesmírně důležitého. Problém nebyl v Michaele. Ne v jejích metodách ani ve slovech. Problém byl v Petrovi. Nebyl pouhým přihlížejícím. Byl tichým spolupachatelem, který mlčky všechno schvaluje.
A vyjednávat s ním bylo stejně marné jako přemlouvat zeď, aby ustoupila stranou. Bylo třeba zvolit jiný postup. Už nic neřekla. Jen se otočila a vešla do dětského pokoje, kde její syn seděl mlčky na koberci a stavěl z kostek vysokou věž. On byl jediný, na kom záleželo. A jeho bylo třeba chránit. Za každou cenu.
Petrova slova, která pronesl s tak znuděnou podrážděností, se nerozplynula ve vzduchu. Vznášela se v místnosti jako hustá, jedovatá mlha a Jana pochopila, že tohle byl jejich poslední skutečný rozhovor na tohle téma.
Už se s ním nehádala. Nesnažila se nic dokazovat. Ten večer tiše uvařila, tiše pojedla a pak si tiše lehla spát — co nejdál ke kraji postele, čímž mezi sebou a manželem vytvořila fyzickou propast. Propast, která jen odrážela nekonečné prázdno, jež se v její duši otevřelo už dávno.
Pro Petra nastalo blažené ticho. Mlčení své ženy si vyložil jako kapitulaci. Konečně se uklidnila, přestala „otravovat“ kvůli malichernostem a nekazila mu jediný volný den. Petr se uvolnil.
Celý týden se vracel z práce domů, povečeřel a pak se zabořil do telefonu nebo notebooku a ani si nevšiml, že se ho žena už neptá, jaký měl den. Její odpovědi na jeho vzácné otázky se smrskly na jednoslovné: „ano“, „ne“, „nic“.
Jana se pohybovala po bytě — v tom společném bytě, který ve skutečnosti koupili za její peníze — jako dobře seřízený stroj, jako by Petr vůbec neexistoval. Byl jen součástí vybavení, které je třeba nakrmit a vyprat.
Mezitím Jana žila svůj vnitřní, tichý život. Pozorovala. Pozorovala manžela, jak bezstarostně směje nějakému videu, zatímco ona právě uspávala jejich syna. Pozorovala, jak s chutí jí večeři, kterou uvařila, aniž by se na ni jedinkrát podíval nebo vyslovil to jednoduché slovo: „děkuju“.
Dívala se na toho třicetiletého, fyzicky silného muže a necítila nic — jen chladnou, odtažitou jasnozřivost. Vztek, který v ní v neděli ještě vřel, úplně vyhořel a jeho místo zaujala ocelová rozhodnost. Pochopila, že se nesnažila promluvit jen k hluchému člověku — ale k někomu, kdo si záměrně zacpal uši.
Veškerou nahromaděnou něhu a péči teď soustředila na Jakuba. Společně četli knihy, které se líbily jemu — ne ty, které tchyně považovala za „užitečné“. Hodiny si hráli s LEGO, stavěli neuvěřitelné hrady a vesmírné lodě. Jednoho takového večera, když seděli na podlaze mezi barevnými kostkami, Jakub najednou ztichl a s vážným výrazem se na ni podíval:
— Mami, babička zase přijde v neděli? Nemám rád, když přijde.
Jana odložila dílek, který držela v ruce, a pohladila syna po hlavě.
— Neboj se, zlatíčko. Tuhle neděli bude všechno jinak. Slibuju.
Nezvýšila hlas, nevyhrožovala. Řekla to klidně, téměř všedně, ale v jejím hlase byla tak neotřesitelná jistota, že jí Jakub okamžitě uvěřil a znovu se vesele pustil do hry. A Jana se na něj dívala a věděla, že už není cesty zpět. Už nebude prosit, žadonit ani se dovolávat manželova svědomí.