— Nepřišla jsem sem kvůli šancím, — utnula to. — Přišla jsem, protože jsem unavená být pohodlná. Jestli chtějí válku — tak bude válka.
Telefon znovu zazvonil. Na displeji — Michal.
Zuzana zavřela oči, zhluboka se nadechla a přece jen hovor přijala.
— Zuzano, — začal záměrně oficiálním tónem. — Navrhuji vyřešit všechno bez skandálů. Byt napůl — a tím to uzavřeme.
— Michale, — mluvila klidně. — Tvoje máma kreslila dokumenty jako školačka v hodině pracovek. Ty ses schovával po cizích bytech pod záminkou služebních cest. A teď — polovina? Myslíš to vážně?
— Zuzano, byli jsme rodina… alespoň dřív…
— Rodina? Rodina není o běhání po notářích a pokusech přepsat cizí majetek. Rodina není o tom utíkat k mamince a stěžovat si, že manželka „se špatně dívá“.
Odmlčel se. Na dlouho. Pak tiše řekl:
— Ty… ty ses změnila.
— Stala jsem se sama sebou, Michale. Ne tím, kým to vyhovovalo tobě.
Hovor ukončila.
— Tak ať si klidně mlčí dál, — vydechla Zuzana.
Jaroslav se ušklíbl.
— Máš pevné nervy, Zuzano. Doufám, že u soudu budeš stejná.
Soudní síň byla plná. Jiřina seděla vedle syna jako stínový velitel: brada vztyčená, oči blýskající, rty sevřené. Michal se svědomitě tvářil jako oběť zlé manželky.
Advokát tchyně, mladík s až příliš pečlivě vyžehleným sakem, začal sebejistě:
— Vážený soude, můj klient vložil značné prostředky do zhodnocení nemovitosti. Má právo na podíl. Bydlel tam, podílel se, investoval…
Zuzana zavrtěla hlavou.
„Investoval…“
Přišrouboval poličku v koupelně — a už se považuje za investora.
Potom advokát vytáhl složku:
— Kromě toho matka žalobce předložila darovací smlouvu. Peníze na koupi bytu byly poskytnuty před uzavřením manželství, což potvrzuje právo Michala na část vlastnictví.
Zuzana byla připravená vyskočit, ale Jaroslav jí stiskl zápěstí. A sám se zvedl.
— Vážený soude, — začal klidně, — podpis na této smlouvě je falešný. Odborný posudek to potvrzuje. A to není vše. Ve spise je také zvuková nahrávka, kde Jiřina probírá se známým urychlení registrace dokumentů. Navrhuji její připuštění jako důkaz.
Jiřina vykřikla:
— Pomluva! Budu si stěžovat!
— Určitě, — přikývl Jaroslav. — Jen ne už u tohoto soudu, ale u toho, který řeší padělání dokumentů.
Soudce udeřil kladívkem, atmosféra zhoustla.
Michal seděl bílý jako stěna.
Po jednání Zuzanu dohnala tchyně.
— Zničila jsi rodinu! — procedila skrz zuby.
— Já? — Zuzana se ušklíbla. — Nebyla to spíš ta rodina, kde jste běhali po notářích s falešnými dokumenty?
— Ty… jsi cizí. Nikdy ses k nám nehodila!
— Zato jsem samostatná. A bez vašich „rad“ budu žít v klidu.
Jiřina se rozmáchla, ale Michal tiše řekl:
— Mami. Dost.
Zuzana se na něj podívala — poprvé po mnoha letech vypadal… zlomeně.
— Promiň… — zašeptal. — Všechno jsem pokazil.
— Ne, — odpověděla klidně. — Ty sis jen vybral stranu. A to je, Michale, tvoje právo.
Odešla, aniž by se ohlédla.
Únor se táhl jako šedé plátno a Zuzana už nerozlišovala dny podle pocitů — jen podle SMS ze soudu. Její život se změnil v nekonečnou přípravu, listování dokumenty, hovory s advokátem a snahu se nezhroutit.
Soudci zbývalo vynést rozhodnutí. Poslední jednání — dnes. A na tom, co se tam stane, záleželo všechno.
Ráno dlouho seděla v kuchyni a dívala se na dlaždice, na nichž zůstaly stopy staré rekonstrukce, kterou kdysi dělala sama — tmelení, malování, lepení. Tehdy Michal jen bručel, že „ženy nemají co dělat s nářadím“, a sám ležel v pokoji a hrál tanky. Teď se ale její pohled neupínal k minulosti — myslela na to, že návrat do normálního života je už velmi blízko.
Telefon zavibroval.
„Michal.“
Znovu.
Vzala hovor — téměř automaticky.
— Zuzano… — jeho hlas byl měkčí než obvykle a zvláštně chraplavý, jako by celou noc nespal. — Musíme si promluvit. Ještě před soudem. Je to důležité.
— Michale, všechno důležité se řeší protokolárně. Už jsem unavená z tvých řečí.
— Pochop… — povzdechl si. — Jsem zmatený. Ano, jsem hlupák, ano, máma… je toho hodně. Ale soud je bod, odkud není návratu. A já chci… aspoň nějak… to vysvětlit.
— Vysvětlit? — ušklíbla se. — To, že ses mi snažil sebrat byt? Nebo to, že tvoje máma potřebovala falešný podpis?