Nebo to, že tvoje máma potřebovala falešný podpis? Nebo to, že jsi utíkal před odpovědností jako školák?
Na druhém konci zavládlo ticho.
— Neprosím o návrat vztahu, — řekl nakonec. — Jen prosím, abychom si promluvili. Osobně. Pět minut.
— Ne, Michale. Těch pět minut jsme měli před deseti lety.
Ukončila hovor.
Hlas se jí zachvěl — ale jen uvnitř. Navenek se Zuzana držela. Věděla, že slabost je to, co proti ní vždycky používali.
V jedenáct už stála před budovou soudu — studený vítr jí vyrážel dech. Auta svištěla po silnici, lidé spěchali za svými povinnostmi, nikdo kolem ani netušil, jaká válka se odehrává u dveří té šedé budovy.
Jaroslav měl zpoždění, jako vždy. Ale věděla, že přijde. Vždy se objevil na poslední chvíli, jako postava z laciného seriálu, jen bez směšných speciálních efektů.
A skutečně — za pět minut přiběhl, upravoval si šálu.
— Tak co, Zuzano, — řekl zadýchaně, — dneska je finále. Když to ustojíme, pak už jen klid.
— A když ne? — zeptala se spíš jen na oko.
— Když ne… — pokrčil rameny. — Budeme se odvolávat. Ale věřím, že to pro tebe dopadne dobře. Udělali příliš hloupé chyby v papírech.
Zuzana přikývla. A vešli dovnitř.
Soudní síň byla přeplněná.
Jiřina — dokonale upravená, jako by se nechystala na jednání, ale na vystoupení před ministry; přísný kostým, náušnice, vlasy stažené, pohled chladný a pronikavý. Vedle ní Michal, unavený, napůl zlomený. Ani se nepodíval směrem k Zuzaně, ačkoli dřív se vždy snažil zachytit její pohled.
Advokát Jiřiny rozložil papíry a důležitě zvedal obočí. Bylo vidět, že se připravovali. Kontrolovali každé písmeno. Doufali, že to přehrají.
Soudkyně vstoupila. Všichni povstali.
— Pokračujeme v projednávání věci, — pronesla a zapnula mikrofon. — Strana žalobce, vaše závěrečné návrhy.
Advokát Michala se postavil:
— Vážený soude, chci zdůraznit, že můj klient nemá vůči své manželce námitky v rovině osobních neshod. Nicméně znovu upozorňuji, že majetek nabytý v průběhu manželství a společně užívaný podléhá vypořádání. Můj klient do něj vkládal úsilí, prostředky…
Jaroslav vedle Zuzany tiše odfrkl.
Lehce se usmála. Krátce.
Jen pro sebe.
Advokát pokračoval:
— Kromě toho darovací smlouva potvrzuje, že část peněz na pořízení bytu pocházela od matky žalobce. To znamená, že…
— Stop, — zvedla soudkyně ruku. — K darovací smlouvě máme znalecký posudek. Podpis žalované byl označen za padělek. Chcete se k tomu vyjádřit?
Advokát zaváhal. Jiřina se prudce narovnala — jako by jí někdo šlápl na nohu.
— Vážený soude, domníváme se, že znalecké zkoumání mohlo být provedeno s pochybeními…
Jaroslav vstal a přerušil ho:
— Máme k dispozici opakovaný posudek. Nezávislý. A také videozáznam, na němž Jiřina probírá urychlení registrace s úředníkem, který je už delší dobu vyšetřován. Navrhuji přiložit k důkazům.
Flash disk dopadl na stůl soudkyně.
Jiřina zbledla.
Michal si zakryl obličej rukama.
— To je provokace! — vykřikla žena. — Lež! Podvrh! Všechno si vymysleli!
Soudkyně udeřila kladívkem:
— Ještě jeden výkřik a vykážu vás ze síně. Pokračujte, advokáte žalované.
Jaroslav promluvil klidně, téměř ledabyle, ale každé slovo zasahovalo přesně:
— Vážený soude, předložili jsme veškeré důkazy o tom, že majetek patří mé klientce. Byt si pořídila sama, ještě před uzavřením manželství. Žádné investice ze strany manžela nejsou doloženy. Pokus prokázat opak je založen na padělku, který už byl potvrzen znaleckými posudky.
— Dále, — dodal, — máme účtenky, výpisy, doklady — vše na jméno Zuzany. A záznamy rozhovorů, které potvrzují snahu ovlivnit soud.
Soudkyně mlčky studovala dokumenty.
Ticho bylo tak hutné, že bylo slyšet, jak si někdo v sále popotáhl.
Nakonec zvedla hlavu:
— Strany se vyjádřily. Soud se odebere k vyhlášení rozhodnutí.
Seděli na chodbě.
Michal přecházel sem a tam jako zvíře v kleci.
Jiřina někomu neustále volala — „Romane, to je nemožné…“, „Ne, vy tomu nerozumíte, oni to celé naaranžovali…“, „Copak se tohle může?!“.