Rodina se připravovala na odpovědi, o nichž si nebyla jistá, zda je vůbec chce slyšet.
Jenže hora nebyla připravena ke spolupráci.
Trhlina byla široká sotva padesát centimetrů, klesala hluboko do skály a táhla se vysoko vzhůru.
Někteří se domnívali, že se Jakub Novák možná pokusil někde poblíž sestoupit dolů – hledal úkryt nebo zkratku – a nešťastnou náhodou tak uvěznil sebe i Karolínu Růžičku.
Petr Svoboda si však okamžitě všiml nesrovnalostí.
Batoh nesl jen minimální poškození.
A na mapě se objevovalo čerstvé tužkou zakreslené označení, které na původních kopiích zkoumaných v roce 2020 vůbec nebylo.
„Tohle nedává smysl,“ zamumlal.
„Jestli to Jakub Novák zakreslil až poté, co se ztratili… proč?“
Znovuotevřené vyšetřování se rychle změnilo v labyrint.
Následujícího rána, při sestupu hlouběji do pukliny, tým narazil na něco, co celý případ zásadně změnilo.
Za úsvitu zahájili záchranáři sestup.
Puklina pohlcovala jejich lana i světlo.
Osm metrů pod povrchem objevili kus červené látky – část Jakubovy bundy. Nebyla však roztržená pádem.
Byla rozervaná úmyslně, jako by ji tam někdo nechal schválně.
„Označoval si cestu,“ řekl Petr Svoboda.
„Snažil se, aby ho našli.“
O tři metry níž ležela další anomálie: kovový obal od jídla s datem spotřeby dva roky po jejich zmizení.
„Mohl tu někdo zůstat?“ zamumlal jeden z techniků.
„Nebo někdo Jakuba Nováka a Karolínu Růžičku našel,“ odpověděl Petr Svoboda.
„A nic neřekl.“
Puklina se brzy rozšířila v nepravidelný prostor.
Tam, pod vrstvami prachu, ležely zbytky improvizovaného tábora: termoizolační fólie, prázdná plechovka, kusy lana – a v jednom rohu, nasáklý vlhkostí, ještě jeden zápisník.