Mnoho stránek bylo zničeno, ale některá slova přežila: „nemohu vstát“, „čekej“, „zraněný“, „slyšíme hlasy“. Rukopis vypadal jako Jakubův Novákův.
Jeden řádek zmrazil celý tým:
„Nemohu se pohnout.
Ona musí zůstat…“
Náhle to končilo.
„Jakub Novák byl zraněný,“ řekl tiše Petr Svoboda.
„A Karolína Růžička… ta ještě žila.“
Ale žádné tělo tam nebylo.
Ještě znepokojivější bylo, že někdo počítal dny.
Na zdi byly znovu a znovu vyryté tři svislé rýhy.
Nejméně třicet značek.
Měsíc v zajetí.
Jak tlak rostl, pátrání se rozšiřovalo.
A pak se objevila nová stopa: moderní lano, nedávno upevněné, které nepatřilo nikomu ze zúčastněných — ani obětem, ani záchranným týmům.
„Někdo další tu byl,“ řekl Petr Svoboda a upřeně hleděl na mlčící kámen.
Hora neodpověděla.
Ale následující den něco konečně odpovědělo.
Třetí den se ukázal jako klíčový.
Vysoko nad jeskyní, ve strmém svislém průlezu, záchranáři našli slabou stopu chodidla — novou, čerstvou.
Příliš novou, aby patřila někomu z doby před pěti lety.
A příliš lehkou, aby patřila dospělému.
O několik hodin později, zahrabaný pod uvolněnými kameny, objevili malý přívěsek ve tvaru hvězdy.
Oblíbený Karolíny Růžičky.
Ten, který nikdy nesundávala.
Pak přišel objev, který umlčel celé horské údolí.
Na římse ukryté suchým křovím ležel kovový lékárničkový box, zrezivělý, ale záměrně umístěný.
Uvnitř byly obvazy, zbytky léků… a pečlivě složený vzkaz v plastu.
Petr Svoboda jej otevřel.
Třesoucí se rukopis byl nepochybně Jakubův Novákův:
„Pokud tohle někdo najde, pomoz jí.
Není to její vina.
Vrátil se, ale už nebyl stejný.
Nemohli jsme sestoupit.“