Ráno odvezla syna do školky — chlapec vypadal trochu unaveně a apaticky, ale nevzbudilo to v ní žádné obavy.
Jenže už o pár hodin později zazvonil telefon:
„Haló? Je to Lucie? David tu pláče — stěžuje si na bolest břicha. Teplota mu stoupla na třicet osm a půl.“
Omluvila se vedení v práci, spěšně vyrazila z kanceláře a hned vytočila Pavla:
„Poslouchej… David onemocněl… Má vysokou teplotu… Jedou pro něj.“
V odpovědi se ozvalo podrážděné funění:
„To myslíš vážně? Vždyť zítra odjíždíme! No dobře… Vezmi ho domů a dej mu něco na snížení teploty… Doufám, že se to do večera srovná.“
„Taky doufám…“
Když syna vyzvedla ze školky, zamířila domů. Chlapec byl mrzutý a vypadal úplně zesláblý; teplota dál stoupala navzdory lékům.