— „Na svatbu pro dvě stě lidí se mnou vůbec nepočítej, Radime Konečný,“ vyjela na něj bez obalu. „Celé to tvé příbuzenstvo si klidně hosti sám, ode mě na to neuvidíš ani korunu. Buď se vezmeme normálně, v klidu, nebo nebude žádná svatba.“
— „Takže zůstáváme u té italské restaurace s verandou?“ ozvala se Eliška Procházková líně, zatímco prstem přejížděla po touchpadu a posouvala fotografie sluncem zalitého interiéru na obrazovce notebooku. „Mně se líbí. Rodiče, Michaela Vránová s Ondřejem Malinou a my dva. Šest lidí. Malé, komorní, bez cirkusu. Přesně tak, jak jsme to chtěli od začátku.“
Její hlas zněl klidně a jistě, s jemným, téměř předením podbarveným pocitem bezpečí, který pramenil z jejich dlouhodobé shody. Byt, jejich drobný, pečlivě vybudovaný úkryt, byl tou náladou doslova prosáklý. Ve vzduchu se mísila vůně čerstvé kávy s jejím parfémem a skrze čistá okna dopadalo večerní světlo, v němž se líně vznášely částečky prachu.
Všechno působilo uspořádaně. Stejně jasně a přehledně jako otevřené záložky v prohlížeči se rýsovala i jejich budoucnost: „restaurace pro malé svatby“, „fotograf na dvě hodiny“, „bílé přiléhavé šaty“.
— „Ano, jistě, lásko. Jak říkáš,“ přikývl Radim Konečný o něco rychleji, než bylo přirozené, a hned odvrátil oči. Rukou si promnul šíji — gesto, které u něj vždycky značilo vnitřní neklid. „Ta veranda je skvělý nápad.“
Eliška jeho reakci nepřikládala váhu. Poslední týdny byly hektické a Radimovu roztržitost automaticky přisoudila únavě. Byla spokojená. Spokojená proto, že věřila, že oba směřují ke stejnému cíli: tichému, opravdovému obřadu pro sebe, ne k okázalé podívané pro dav.
Byla přesvědčená, že jejich vztah stojí právě na tomhle — na schopnosti naslouchat si a oddělovat podstatné od prázdné fasády. To jemné chvění očekávání, představa čisté a elegantní oslavy, jí dodávaly energii.
Vtom cvakl klíč v zámku. Radim sebou trhl, jako by se ten zvuk rozlehl bytem příliš hlasitě. Eliška překvapeně pozvedla obočí, ale on už vstal a zamířil do předsíně.
Za chvíli se vrátil. V ruce držel tenkou složku a na tváři měl zvláštní výraz — směs provinilosti a vtíravé snahy zalíbit se. Stejný úsměv u něj viděla jen jednou: když se přiznal, že omylem vypral její hedvábné šaty spolu s džínami.
Beze slova došel ke stolu a položil složku před Elišku. Neotevřel ji. Jen ji nechal ležet. Podívala se na něj, pak na desky a znovu na něj, čekajíc vysvětlení. On pouze pokrčil rameny a odešel k oknu, jako by ho náhle fascinoval výhled na protější dům.
Eliška složku nechápavě otevřela. Uvnitř leželo několik listů formátu A4, hustě popsaných drobným, téměř ozdobným rukopisem, řádek pod řádkem. Nebyly to odstavce. Byly to sloupce.
Očíslované seznamy jmen. Teta Zora Kalousová z Třebíče. Bratranec Viktor Jelínek s manželkou a třemi dětmi. Matčina kolegyně Božena Křížová. Rodina Hruškových, přátelé rodičů z Třebíče. A další. A další. Přejela očima první stránku, pak druhou. Jmen už byly desítky.
Pomalu zvedla hlavu od papírů. Kuchyně náhle přišla o svou útulnost. Vzduch ztěžkl, lepil se na kůži a nesl v sobě pach cizí vůle, která sem nepatřila.
— „Co to má znamenat?“ zeptala se. Její hlas zůstal klidný, ale nezbylo v něm nic z té měkké, domácí intonace, která tu vládla ještě před pár minutami. Odpověď znala. Potřebovala ji jen slyšet vyslovenou nahlas.