Radim Konečný se po krátké odmlce nadechl. Pohled odlepil od okna, ale k stolu se nepřiblížil. Zastavil se v uctivé vzdálenosti, sotva dva kroky od něj, schovaný v přítmí, jako by podvědomě hledal místo, kde na něj slova nedosáhnou.
„Ten seznam… dala dohromady máma,“ řekl nakonec. „Tvrdí, že se mají pozvat všichni. Aby se nikdo necítil odstrčený.“
Mluvil tiše, bez barvy, bez jakéhokoli tlaku. Nebyl to názor, za kterým by stál. Spíš pouhé předání cizího rozhodnutí, jako když doručovatel podává nepříjemnou zásilku a dává ruce pryč.
Právě tenhle odstup Elišku rozčílil víc, než kdyby na ni křičel. Pomalu položila dlaně na hromadu papírů, jako by je chtěla přidržet na místě, zabránit tomu, aby se ta cizí, nevyžádaná vůle rozlila po kuchyni a dál, do jejich života.
„Radime, domluvili jsme se,“ pronesla pomalu a každé slovo odvážila. Nebyla v tom prosba, jen chladné konstatování faktu, na který zřejmě zapomněl. „Obřad na úřadě. Večeře s nejbližší rodinou. Šest lidí. Řešíme to tři měsíce. Vybrali jsme restauraci. Nemáme peníze na svatbu pro celý třebíčský okres. A hlavně — ani po něčem takovém netoužíme.“
Přešlápl z nohy na nohu. To, co ještě nedávno působilo jako jednoduchá a samozřejmá dohoda, se teď změnilo v překážku, kterou bylo potřeba nějak obejít.
„Podívej, Eliško…“ začal tónem, který jindy fungoval, když po ní chtěl drobnost. „Máma říká, že je to důležité kvůli dobrému jménu rodiny. Že se to tak dělá. Člověk se žení jen jednou. Podle ní by to všem ukázalo, jak si mě váží. A že tebe tím vlastně přijmou… Jinak tě prý nikdy nevezmou mezi sebe.“
Poslední věta zazněla skoro šeptem, ale Elišku zasáhla jako facka. V tu chvíli bylo jasno. Nešlo o pověst ani o uražené příbuzné, které nikdy neviděla. Šlo o vstupenku. O lístek do jejich rodiny, jehož cenou bylo vzdát se vlastního hlasu, přání i společných plánů.
Znovu se zadívala na pečlivě popsané stránky. Neviděla už seznam hostů, ale podrobný řád kláštera, do něhož je zvána vstoupit. Každé jméno psané pevným, mateřským písmem nebylo pouhou položkou. Byl to drobný voják v cizím šiku, nastoupeném proti ní.
„A zaplatí to tvoje máma?“ zeptala se klidně. „Najde restauraci, která za dva týdny pojme dvě stě lidí? Postará se o veškerou organizaci? Protože já se tím zabývat nebudu. A naše společné úspory, které máme schované na zálohu na byt, opravdu neutratím za hostinu pro lidi, které jsem v životě nepotkala.“
Radim sebou cukl, jako by zaznělo něco nevhodného. O penězích se mu mluvilo těžko vždycky, obzvlášť ve chvíli, kdy cítil, že tahá za kratší konec.
„Co to má společného s penězi?“ vyhrkl. „To je přece o úctě! Ty prostě nechceš pochopit, že pro ně je to důležité. Je to tradice. Tak to dělají odjakživa.“
„Je to jejich tradice, Radime. Ne naše,“ skočila mu do řeči Eliška. „My jsme měli jinou dohodu. Ty jsi s ní souhlasil. Nebo jsi mi celé ty měsíce lhal?“
„Nelhal jsem,“ odpověděl tvrději. Ten tón ale nebyl jeho vlastní, spíš vypůjčený. Vystoupil z přítmí blíž k oknu a proud světla mu dopadl přímo do tváře, čímž dal jasně najevo, že se chystá říct něco, co už dávno nebylo jen jeho myšlenkou.