Otec jí posílal drobné částky, pokaždé s dovětkem, že jde jen na to nejnutnější. Babička se neozývala vůbec, jako by Veronika z jejího světa dočasně zmizela.
Jednoho lednového večera, když se po směně v kavárně vracela domů a mráz jí zalézal pod kůži, otevřela na telefonu sociální sítě. Na displeji se objevila fotografie: Galina Petrovičová u slavnostně prostřeného stolu a vedle ní patnáctiletý Daniel Vysoký. Kytice, balíčky, úsměvy od ucha k uchu. Pod snímkem stálo: „Můj zlatý vnuk!“
Veronika stála na zastávce, sníh jí foukal pod kapuci starého kabátu. Právě tehdy v ní cosi definitivně prasklo. Pocit křivdy, který v sobě roky dusila, omlouvala a racionalizovala, se proměnil v ostré, ledové vědomí nespravedlnosti.
„Proč?“ zeptala se prázdné, zasněžené ulice. „Proč zrovna já?“
Odpověď nepřišla. Jen vítr jí hnal do tváře drobné, pichlavé vločky.
Na koleji už spolubydlící spaly. Veronika se potichu připlížila ke své posteli a ani nerozsvítila. Sedla si, kabát nesundala. Na stolku ležely učebnice a poznámky. Zítra zkouška, měla by se učit. Otevřela sešit, ale písmena se jí rozmazávala před očima.
Ke čtyřiadvacátým narozeninám dostala od přátel maličkosti, ale srdcem vybrané: hrnek s kočkou, nový blok, náušnice. Maminka, u které po rozvodu bydlela, jí věnovala nenápadný stříbrný prstýnek.
„Promiň, zlato,“ objala ji. „Až přijde prémie, koupím ti něco hezčího.“
„To je nesmysl, mami,“ usmála se Veronika upřímně. „Je dokonalý.“
Od babičky dorazila obálka. Uvnitř pět tisíc korun a pohlednice s univerzálním textem, který mohl patřit komukoli.
O dva měsíce později oslavil Daniel osmnáctiny. Veronika se o chystané oslavě dozvěděla náhodou – otec telefonoval s Vlastou Marekovou a nevšiml si, že dcera vešla do místnosti pro složky.
„Ano, restaurace je zamluvená… Ne, platí to Galina Petrovičová… Hlavní dárek bude překvapení…“
Jaké překvapení to je, zjistila o týden později, když otec mluvil se známým.
„Představ si to,“ chlubil se Miroslav Malíř. „Máma koupila Daníkovi byt! Dva pokoje, přímo v centru. Prý ať má vnuk vlastní zázemí.“
Veronika stála za dveřmi a tiskla k hrudi desky, kvůli nimž přišla. V uších jí hučelo. Byt. Dvoupokojový. V centru.
Vybavil se jí její pronájem na okraji města. Oprýskané zdi, kapající kohoutek, hluční sousedé. Vzpomněla si na instantní těstoviny na koleji, na vybledlé džíny nošené roky, na každou korunu obrácenou dvakrát.
„A co Veronika?“ zeptal se otcův kamarád. „Ta něco dostala?“
„Ale prosím tě, je to holka,“ mávl rukou Miroslav. „Stejně se vdá, postará se o ni manžel.“
Telefon zazvonil v sobotu ráno. Veronika si zrovna chystala snídani – míchaná vejce ze dvou vajec a čaj. Šetřila, jako vždycky.
„Veroniko, tady…“ ozval se hlas na druhém konci linky.