Klára Burešová se z dovolené vracela sama. Po ostré hádce s manželem totiž Radek Konečný odjel o celý týden dřív a ji nechal, aby si cestu domů řešila po svém. Tentokrát nešlo o běžnou rozepři, jakých už měli za sebou dost. Neshody byly hlubší, bolestnější a Klára se proto rozhodla, že nasedne na vlak a pojede rovnou k rodičům, kde bude mít aspoň na chvíli klid.
Ještě tíživější než samotný rozchod byl ale pocit, který se dostavil krátce poté, co Radek bez varování opustil hotel. Klára si začala uvědomovat, že se s jejím tělem děje něco zásadního. Myšlenka ji zaskočila, skoro vyděsila – mohla by být těhotná. Taková zpráva, a zrovna teď.
Přitom ještě před rokem o dítěti mluvili s nadšením, plánovali a snili. Teď byl Radek pryč a Klára netušila, jak se k celé situaci postavit. Když si cestou koupila test a výsledek potvrdil její obavy, bylo jasné, že si nic nenamlouvala. Otec by určitě poznamenal, že ji varoval a že si ho neměla brát – tu větu už slyšela předem.
V kupé s ní cestoval starší manželský pár. Čtvrté sedadlo zůstávalo prázdné, zřejmě po Radkovi, který lístek vrátil, aniž by ho někdo další koupil. Při té představě se Kláře znovu sevřelo srdce a myšlenky se vrátily k jejich poslední hádce. Jak rychle to šlo – pár ostrých slov, další výčitky, a výsledek byl tady. V poslední době se přeli kvůli maličkostem, Radek vše sváděl na stres v práci. Možná měl její otec pravdu víc, než si chtěla připustit.
Spolucestující měli s sebou objemná zavazadla, a tak Klára nabídla, že si jeden z kufrů mohou zasunout pod její sedadlo. Muž zachytil její pohled a vděčně se usmál. „Na nádraží nás budou čekat dcery, a nebudou samy, mají už doma chlapy,“ pronesl hrdě a podíval se na manželku. Oba se na sebe mile usmáli. Krátce nato se vyšplhal na horní lůžko a usnul.
Klára si všimla, že i přes svůj věk působí muž udržovaně a v dobré kondici. Také jeho žena byla příjemná a upravená. Bylo na nich vidět, že jim to spolu funguje. O to víc Kláru bodlo u srdce, protože sama měla pocit, že se jí všechno rozpadá pod rukama.
„Čaj s citronem, kávu, sušenky nebo sladké pečivo?“ ozval se hlas průvodčí. Vyznělo to téměř komicky – Klára i žena z kupé si o čaj řekly ve stejný okamžik. Klára pak usrkávala horký nápoj s citronem a cukrem a sledovala krajinu za oknem, kde se střídaly domy, přejezdy a později nekonečné lány polí.
„Nechceš si dát chleba?“ vytrhl ji z přemýšlení ženský hlas. Spolucestující jí podala krajíc s máslem a sýrem a dodala, že ráno dostali v hotelu balíček na cestu a že by se měla najíst. Pak nenápadně kývla směrem ke Klářině prstenu. „Ví o tom manžel?“
„Jak jste to poznala?“ vyklouzlo Kláře dřív, než se stihla ovládnout.
„Jez, a jak se vlastně jmenuješ?“ usmála se žena vlídně. Vzápětí si Kláru pozorně prohlédla. „Jsi tak mladá… My máme s manželem také dcery.“ V očích se jí na okamžik mihl stín smutku, ale hned ho překryla úsměvem, jako by ho zapudila pouhou vůlí. „Jmenuji se Milena Křížová, těší mě, Klárko. Mívám štěstí na dobré lidi kolem sebe. Můj Břetislav Hron ve vlaku vždycky usne, kolébání ho uspává. Já si naopak ráda povídám. Každý člověk má svůj příběh, svůj osud. A mimochodem, jsem spisovatelka.“
Její hlas zněl klidně a zaujatě, jako by se chystala pokračovat v myšlence, která teprve měla ukázat, kam celý rozhovor povede.