„…poslouchám vyprávění o lidských osudech, protože život je neskutečně proměnlivý.“
„Naprosto nevyzpytatelný, to máš pravdu,“ přikývla Klára a přijala od Mileny voňavý sendvič. Vděčně se usmála.
Teprve teď si uvědomila, jak strašně je vyhladovělá. „Jak jste to vlastně poznala?“ vyklouzlo jí z úst dřív, než se nad tím stihla zamyslet.
„Sama nevím,“ pokrčila Milena rameny. „U žen to prostě cítím. Když čekají dítě, mají jiný pohled. V očích se objeví hloubka, kterou dřív neměly. A pak drobnosti – lehce nateklé rty, změněné rysy v obličeji. Spousta lidí si myslí, že to nejde poznat hned, ale jde. Je v tom ještě cosi jemného, sotva postřehnutelného. Protože už nejste sama. Uvnitř jsou dva. A tam, v tom nepatrném bodě, kde se rodí nový život, je energie, která se nedá přehlédnout. Já ji vnímám. Brzy z toho bude skutečný člověk. To je přece opravdový zázrak.“
Klára se ušklíbla – možná kvůli kyselé chuti, možná proto, že se jí hlavou mihla myšlenka, že tohle dítě se nejspíš nikdy nenarodí. Proč přivádět na svět potomka bez otce? A co její táta, přísný a nekompromisní – klidně by ji mohl vyhodit z domu.
„Ty se na miminko netěšíš?“ zeptala se Milena tiše.
Možná proto, že se brzy rozloučí a už se nikdy neuvidí. Anebo proto, že jí byla zvláštním způsobem blízká. Klára odpověděla upřímně: „Nevím, co mám dělat. Jsme skoro dva roky manželé. Radek si dítě strašně přál, ale teď odjel. Vypadá to, že jsme se rozešli. Možná je to znamení, že spolu být nemáme. Ani jsem mu nestihla říct, že jsem těhotná… tak si říkám, jestli má vůbec smysl rodit.“
Milena se zahleděla z okna, Klára také zmlkla. Venku se stmívalo, krajina se rozpadala na řetízky vzdálených i blízkých světel. Lidé žijí všude a každý nese svůj vlastní úděl.
„Právě proto mám ráda vlaky,“ prolomila Milena ticho. „Chvíli si povídáme a pak se už nikdy neuvidíme. Poslouchej tedy můj příběh. Naše s Břetislavem holčičky nejsou naše vlastní. A přesto je to největší dar, jaký nám osud mohl dát. Když život něco nabídne, člověk by si měl dobře rozmyslet, jestli to odmítne. My jsme s Břetislavem neváhali ani vteřinu.“
Na okamžik se usmála a pokračovala: „Vzali jsme se hned po škole. Představ si, že mě požádal o ruku už v páté třídě. Říkal, že si mě tím jen ‚rezervuje‘, aby mě nikdo nepřebral. Brzy se nám narodila Adélka. Studovali jsme, pracovali, točili se v jednom kole. Břetislav bral každou brigádu, která se naskytla. Pak přišla hloupá žárlivost, hádka a on v afektu odešel k rodičům. Nevydržel ani týden. Vrátil se, omlouval se a přísahal, že už se to nikdy nestane.“
Milena se na chvíli odmlčela a pak tiše dodala: „Jakmile jsme dokončili školu, poprosil mě, abych mu dala syna. Všechno se tehdy začalo uklidňovat – studium bylo za námi, práce se rozjela a zdálo se, že se před námi konečně otevírá klidnější období…“