Rána se v ložnici pokaždé ozývala stejně. Tentokrát se dveře roztřásly přesně v sedm tři, jako by někdo odměřoval čas na stopkách.
— Je sedm hodin ráno a ona zase vyspává! — hlas Renaty Kratochvílové se za dveřmi rozléhal tak silně, že nebylo pochyb, komu patří. — Kryštof je už dávno v práci a tahle panička se válí v posteli!
Adéla Kolářová otevřela oči a chvíli zírala do stropu. Tělo si na tenhle „budíček“ zvyklo během posledního měsíce. V noci šla spát po druhé, dokončovala uzávěrku projektu. Klient si za spěch připlatil, ale Renatě by to stejně nic nevysvětlilo. V její představě byla práce jen ta, u které člověk stojí v kanceláři nejpozději v osm. Všechno ostatní bylo jen výmluvné sezení u počítače.
— Já slyším, že nespíš! — křičelo se znovu. — Vstávej, potřebuji uklidit!
Adéla se posadila, nazula pantofle a letmo se na sebe podívala do zrcadla. Kruhy pod očima, rozcuchané vlasy. Dvaatřicet let, ale výraz unavené čtyřicátnice. Skvělá vizitka společného bydlení.
V kuchyni už seděl Marek Tomášek. Před sebou měl talíř s kuřecím masem a zeleninou, do jídla se však nepustil. Jen bez chuti pošťuchoval vidličkou.
— Co to má být? — zvedl k ní oči. — Tohle jíst nebudu. Potřebuji pořádné maso, ne trávu.
— Je to kuře, — odpověděla klidně a nalévala si vodu.
— Kuře není maso, — ozvala se Renata Kratochvílová, která právě vešla a utírala si ruce do utěrky. — Aspoň ses mohla zeptat, co jíme. Hostitelka by měla myslet na ostatní, ne jen na sebe.
Sklenice dopadla na stůl ostřeji, než Adéla chtěla, voda vystříkla přes okraj.
— Pracuji v noci. Vařím to, co zvládnu. Jestli se vám to nelíbí, klidně si uvařte sami.
— Ty pracuješ? — Renata se ušklíbla. — Myslíš to sezení u počítače? Kryštof je celý den na nohou a domů nosí skutečné peníze.
— Kryštof vydělává třikrát méně než já, — pronesla Adéla tiše, ale pevně. — A tenhle byt jsem koupila já, kdyby náhodou.
V místnosti se rozhostilo ticho. Renata zbledla a chytila se opěradla židle.
— Ty si dovolíš mluvit o platu mého syna? — otočila se k manželovi. — Marku, slyšíš to?
— Slyším, — Marek vstal. — Jen připomínám, že byt je psaný na Kryštofa. Takže on tě k sobě pustil.
— Akontaci jsem platila ze svých peněz. A většinu splátek taky, — Adéla popadla tašku s notebookem. — Chcete pokračovat v debatě o tom, kdo koho kam pustil?
Renata spustila křik o vypočítavosti a bezcitnosti. Adéla už ji neposlouchala. Oblékla se, vyšla ven a tiše za sebou zavřela dveře. Uvnitř v ní něco definitivně prasklo.
Celý den strávila v kavárně, pracovala až do večera a stihla uzavřít dva projekty. Telefon jí mezitím neustále vibroval v kabelce a bylo jasné, že se ozývá tchyně, která se s ranním rozhovorem rozhodně nehodlala smířit.