Zprávy se jí na displeji řadily jedna za druhou. „Jsi had.“ „Kryštof se s tebou rozvede.“ „Tohle ti spočítáme.“ Adéla bez emocí pořizovala snímky obrazovky a ukládala je do složky. Pak otevřela konverzaci s Kryštofem a napsala krátce: „Sejdeme se. Dnes. Bez debat.“
Dorazil až kolem desáté večer. Vypadal vyčerpaně, ani si nesundal bundu, jen zůstal stát u dveří.
„Máma si kvůli tobě vzala prášky,“ vyhrkl místo pozdravu. „Už ses úplně zbláznila? Děláš scény a taháš mě do svých konfliktů.“
Adéla mlčky položila telefon na stůl a otočila ho displejem k němu. Screenshoty. Jeden za druhým. Výhrůžky, urážky, nátlak.
„Já žádné scény nedělám,“ pronesla klidně. „Já si jen hlídám svoje hranice.“
„Hranice?“ uchechtl se Kryštof. „To jsou moji rodiče. Vydrž ještě pár dní, stejně brzy odjedou.“
„Neodjedou,“ vzala si telefon zpátky. „Tvoje máma mi každé ráno vpadne do ložnice. Tvůj otec mi rozkazuje, co mám vařit. A ty mlčíš.“
Rozhodil rukama. „Já pracuju. Nemám čas řešit vaše ženské hádky.“
Adéla se zvedla, popadla kabelku. „Tak to vyřeším sama. Buď dneska odjedou oni, nebo odcházím já. A podávám žádost o rozvod.“
Deset vteřin bylo ticho. Díval se na ni, jako by ji viděl poprvé v životě.
„Myslíš to vážně?“ zeptal se nakonec.
„Naprosto,“ odpověděla a zamířila ke dveřím.
Tu noc přespala u kamarádky Beáty Marekové. Ráno jí přišla zpráva od Kryštofa: „Rodiče zůstávají. Jestli chceš, odejdi.“ Adéla bez váhání vytočila číslo právníka.
Rozvod proběhl bez výkřiků a dramat. Chladně, rychle, jen podpisy na papírech. Kryštof na ni v kanceláři hleděl s nevěřícným výrazem, jako by čekal, že na poslední chvíli couvne. Ona se mu ale ani jednou nepodívala do očí.
Dělení majetku se táhlo měsíce. Kryštof odmítal byt prodat a nechtěl vyplatit náhradu. Soud nakonec stanovil podíly – Adéle připadl jeden pokoj. Okamžitě ho pronajala mladému páru a sama si našla malou garsonku na okraji města.
Kryštof jí neustále volal a dožadoval se, aby z bytu vyhodila cizí lidi. Nezvedala to. Psala jen stručně: „Můj podíl. Moje pravidla.“ Renata Kratochvílová zůstala bydlet se synem – teď už se tři lidé tísnili v třípokojovém bytě spolu s nájemníky.
Po třech měsících se ozval realitní makléř, který měl pronájem na starosti. „Adélo, máme problém. Kryštof už druhý měsíc neplatí hypotéku. Banka zahajuje vymáhání.“
Zůstala stát s telefonem u ucha. „A kdybych jeho část odkoupila?“ zeptala se po chvíli. „Hned. Doplatila celý dluh.“
„To možné je,“ odpověděl. „Pokud máte peníze.“
„Budu je mít,“ řekla a zavěsila. Otevřela seznam klientů.
Následující dva týdny jela na doraz. Brala všechno – náročné zakázky, expresní termíny, noční práci. Za rychlost se platilo dobře a ona nesmlouvala. Spala sotva čtyři hodiny denně, oči se jí klížily nad klávesnicí. Beáta jí nosila jídlo a nadávala, ale Adéla nepolevila.
O týden později seděla v bance. Smlouvy, podpisy, převody. Odkup Kryštofova podílu, splacení celé hypotéky. Byt měl přejít výhradně na ni. Bankovní úřednice si srovnala papíry a nadechla se, jako by se chystala pronést oficiální oznámení.