„Tvoji rodiče nám se svou bídou nedali byt, ale psí boudu,“ prohlásil manžel ostře a vykročil z místnosti, která sotva dosahovala dvaceti metrů čtverečních.
„Ty si ze mě děláš legraci?“ ozval se Tadeáš Moudrý hlasem, v němž zaznívalo zklamání někoho, kdo má pocit, že byl napálen. „To je všechno? Opravdu jen tohle?“
Daniela Navrátilová sebou trhla. Myslela si, že je připravená na ledacos, ale takovou reakci si nepřipouštěla. Byli tu sotva pár minut — v jejich úplně prvním bytě, v tom vysněném, o kterém tolik přemýšlela. V duchu si už dřív malovala, jak bude rovnat talíře do skříněk, jak se prostorem rozline vůně čerstvě upečeného chleba a jak bude Tadeáš po ránu sedět u okna s hrnkem kávy v ruce. Dokonce jí připadal krásný i podzim venku — pomalu padající listí a chladný vzduch po dešti pro ni znamenaly začátek nové etapy.
„Jak to myslíš — jen tohle?“ zeptala se tiše, jako by doufala, že se přeslechla. „Vždyť je to náš byt, Tadeáši. Domlouvali jsme se přece.“
„Domlouvali?“ ušklíbl se a přešel dál do místnosti. „Já čekal něco normálního. Ale tohle…“ Rozhodil rukama kolem sebe. „Dvacet metrů pro dva lidi? Myslíš to vážně, Danielo?“
Stála proti němu a měla pocit, že jí něco těžkého klesá na hrudník, jako by se srdce postupně měnilo v kámen.
„Moji rodiče nám pomohli,“ vyhrkla. „Prodali starou chatu, dali do toho vlastní úspory. Bez nich bychom si nekoupili vůbec nic.“
„Prodali chatu…,“ zopakoval posměšně Tadeáš a zavrtěl hlavou. „Tak to máme naše ‚útulné hnízdečko‘. Jenže tady se nedá normálně žít. Myslel jsem, že pořídíme aspoň dvoupokojový byt.“
„Tadeáši,“ udělala krok k němu. „Všechno je dnes strašně drahé. Hlavní je, že je náš. Časem se můžeme posunout dál.“
„Pořád jen časem,“ přerušil ji podrážděně. „Nechápeš, že já nechci čekat? Já to chci teď. Dřu jako kůň a pak mám bydlet v krabici. Vždyť se sem nevejde ani pořádná skříň. A ta kuchyň — viděla jsi ji? To není kuchyň, to je výsměch.“
Hodil klíče na stůl, svlékl kabát a s těžkým povzdechem se posadil. Daniela zůstala stát uprostřed místnosti a bezradně nevěděla, kam s rukama.
To, co jí ještě před pár hodinami připadalo kouzelné — vůně nových zdí, lehké vrzání podlahy, světlo proudící oknem — se během chvíle rozpadlo. Tadeáš mluvil tiše, ale každé slovo bodalo.
„Myslela jsem, že budeš mít radost,“ zašeptala.
„Z čeho?“ opřel se dozadu. „Že máme vlastní klec pro dva? V práci má Rostislav Sedláček třípokojový byt s balkonem. Koupila mu ho tchyně. To je něco. A my? Příbuzní prodali chatu, složili se a ještě jsou na to hrdí.“
Po zádech jí přejel chlad, jako by někdo otevřel okno dokořán.
„To není fér,“ řekla potichu. „Opravdu se snažili.“
„A co z toho mám já?“ vybuchl, vyskočil a nervózně popadl telefon. „Je ostuda sem zvát lidi. Co jim mám říkat? Že bydlíme v mraveništi?“
Zmizel v koupelně a práskl dveřmi. Šum vody přehlušil její myšlenky. Posadila se na gauč a dívala se na světlou tapetu a nový lustr, který vybírala celý týden — aby nevypadal levně, ale ani přehnaně okázale. Zdálo se jí, že na ni všechno mlčky hledí s výčitkou: „Takhle sis to představovala?“
První týdny se slily do jedné nekonečné šedé skvrny. Tadeáš se vracel domů čím dál později, vyčerpaný, podrážděný, s očima přilepenýma k telefonu.
„Zase to samé jídlo,“ utrousil hned ode dveří. „Mohli bychom někdy jíst normálně.“
Nebo jindy:
„Je tu narváno jak na blešáku. Nemám kam položit ani notebook.“
Snažila se nereagovat. Přesvědčovala sama sebe, že jde jen o zvykání, o stres z práce, o období, kdy si lidé musejí sednout. Opakovala si, že to má těžké a že muži obvykle snášejí každodenní drobnosti hůř.
Daniela pracovala jako účetní — nenápadná, klidná pozice, bez prestiže, ale jistá. Kolektiv byl příjemný, hlavně Barbora Rychlýová, kolegyně a kamarádka. Občas po práci zašly do malé kavárny na rohu na kávu a kousek cheesecaku. Barbora se jí často ptala:
„Tak co, jaký je život novomanželů?“
„Docela dobrý,“ snažila se Daniela usmát. „Pořád si zvykáme.“
Jenže uvnitř se čím dál častěji ozýval nepříjemný neklid, podobný úzkosti. A s každým dalším dnem si začínala všímat, že Tadeáš…