Postupem času s ní Tadeáš mluvil čím dál víc shora, tónem, jako by byla podřízená, ne partnerka. Připomínky létaly vzduchem bez varování.
„Zase máš zpoždění, deset minut.“
„Proč pořád nejsou pověšené závěsy?“
„Uvědomuješ si vůbec, že se takhle žít nedá?“
Daniela se přistihla, že předem odhaduje jeho náladu, hlídá intonaci každé věty a váží slova, jen aby se vyhnula dalšímu výbuchu. Únava se jí usazovala v ramenou dřív, než otevřela dveře.
Jednoho večera se vrátil jiný než obvykle. Oči mu svítily, krok měl lehký, sebejistý.
„Danielo, poslouchej,“ začal a už rozklápěl notebook. „Rozhodl jsem se, že si pořídím auto.“
Zůstala stát, jako by narazila do zdi.
„Jaké auto?“
„Narazil jsem na skvělou nabídku. Skoro nové, německé, perfektní stav. Vezmu si úvěr. Konečně budu žít normálně.“
„Na dluh?“ snažila se zachovat klid. „Tadeáši, teprve jsme koupili byt. Nemáme rezervu. Sám jsi říkal, že musíme počkat.“
„Už mám čekání plné zuby!“ vyjel po ní. „Nebaví mě metro. Nechci, aby si v práci mysleli, že jsem nula.“
„Nikdo si to nemyslí. To je jen ve tvé hlavě.“
„Jasně,“ ušklíbl se. „Ty tomu nerozumíš. Tobě skromnost stačí. Já se chci posunout. Potřebuju úroveň.“
„Čí úroveň?“ neudržela se. „Tvých kamarádů, nebo tvojí matky?“
Podíval se na ni ostře, jako blesk.
„Moji. Moji vlastní.“
Za týden stál na dvoře jeho nový poklad – tmavě šedý sedan. Tadeáš ho hodiny leštil, fotil ze všech úhlů a plnil sociální sítě prohlášením: „Nová etapa. Vydřel jsem si to, zasloužím si to.“
Danielu to bodlo u srdce. Polovina jeho výplaty teď mizela v měsíčních splátkách. Zbytek se rozplynul v benzínu, mytí a parkování. Ona přepočítávala každou korunu, zatímco on jí čím dál častěji vyčítal „zbytečné utrácení“.
„Zase kafe venku? Doma si ho uděláme taky.“
„Na co kupovat sýr za tři stovky? Vem obyčejný.“
„Neměla by sis najít něco bokem? Taky bys mohla přispět.“
Křivdy polykala, zavírala se v koupelně a na chvilku si dopřála ticho, kde nemusela nic vysvětlovat.
Měsíc po svatbě dorazila jeho matka, Jaroslava Petříčeková. Účes dokonalý, ruce upravené, pohled tak hodnotící, že člověk měl chuť se omlouvat předem.
„Danielko, zlatíčko,“ vstoupila do předsíně, jako by vkročila do galerie. „Tak ukaž, kde bydlíte.“
S nuceným úsměvem ji Daniela provedla bytem.
„Útulné,“ uznala tchyně. „Jen poněkud stísněné. Tadeášku, synku, ty tu musíš sotva dýchat, že?“
„Přesně,“ přitakal hned. „Zatím to jde, ale jen na přechodnou dobu.“
„Samozřejmě přechodnou,“ přikývla Jaroslava Petříčeková. „Jste mladí, máte budoucnost. Tohle je jen odrazový můstek.“
Daniela sevřela hrnek tak silně, až jí zbělely klouby.
„My jsme se sem nastěhovali s tím, že je to na dlouho,“ řekla klidně. „Je to náš domov.“
Tchyně se na ni podívala s lítostivým úsměvem, jako na dítě.
„Nezlob se, drahá, ale tenhle byt je zásluha tvých rodičů. Tadeáš se musí prosadit sám. Garsonka není žádná meta.“
„Paní Petříčková,“ zaznělo v Danielině hlase napětí, „žijeme, jak umíme. A jsme spokojení.“
„Opravdu?“ pozvedla obočí. „Zvláštní. O Tadeášovi bych to neřekla. Je ambiciózní, tohle ho svazuje.“
Po její návštěvě se Tadeáš změnil. Jako by dostal razítko souhlasu. Slova jeho matky opakoval dokola.
„Vidíš, i máma říká, že musíme vzít větší byt na hypotéku. Nemůžu zůstat celý život v téhle kleci.“
Výbuchy byly častější. Dlaní třískal do stolu, pohled měl tvrdý a chladný.
Pak se objevily podivnosti. Noční telefonáty. Zprávy, které okamžitě zavíral, když se přiblížila. „Práce,“ odsekl pokaždé. „Nestrkej do toho nos.“
Až do večera, kdy se všechno zlomilo. Tadeáš byl ve sprše. Telefon ležel na stole a obrazovka se rozsvítila novou zprávou:
„Tadeáši, čekám na převod. Slíbil jsi ho včera. Neprotahuj to. Domluvili jsme se.“
Daniela se nechtěla dívat. Opravdu ne. Ruka se ale pohnula sama. Když zprávy otevřela, sevřelo se jí hrdlo. Dluhy. Výhrůžky. Částky, o kterých si netroufala ani snít. Všechno z posledních měsíců.
Když Tadeáš vyšel z koupelny, seděla už u stolu s jeho telefonem v ruce.