Vzpomínal přitom na to, jak si v jednom z minulých let objednali speciální chod, a s nadšením líčil, že tentokrát slíbil matce opravdu „hezky strávený večer“.
„Mám to celé připravené,“ pronesl s patrnou hrdostí. „Stůl jsem rezervoval dopředu, přímo u okna, přesně tak, jak to máma má ráda. A domluvil jsem se, aby k dezertu přinesli dort s prskavkami. Bude to mít správný efekt.“
Barbora jen přikývla.
„Je fajn, že jsi to promyslel,“ odpověděla klidně.
Dívala se z okna a hlavou se jí honily vlastní myšlenky. Uvědomovala si, že brzy se věci vyjasní. Že tenhle večer nepoběží po obvyklých kolejích. A co ji samotnou překvapovalo nejvíc – necítila ani napětí, ani vztek. Spíš zvláštní, až podezřelé ticho v sobě, jakýsi vyrovnaný klid.
Restaurace je přivítala tlumeným světlem a vůní drahých jídel. Vlasta Váleková už seděla u stolu. Měla na sobě nové šaty a účes, který evidentně vznikl v rukou profesionála. Zvedla se, aby objala syna, a pak jen letmo kývla Barboře.
„Tak konečně,“ poznamenala. „Už jsem si myslela, že budete mít zpoždění,“ dodala, přestože dorazili přesně na čas.
„Mami, domluvili jsme se na sedmou,“ podotkl Vlastimil smířlivě.
„Já vím, ale člověk nikdy neví,“ mávla rukou. „Zácpy, nehody… No pojďte, posaďte se. Menu už mám prohlédnuté a je tu tolik zajímavých věcí!“
Vlasta Váleková se okamžitě ujala velení. Rozevřela jídelní lístek, začala vyjmenovávat jednotlivé chody, vyptávala se číšníka na složení omáček, nechala si poradit, které víno se nejlépe hodí k masu. Objednávala za všechny, aniž by se kohokoliv ptala. Vlastimil přikyvoval a usmíval se. Barbora mlčky naslouchala.
„A ještě tuhle předkrmovou kombinaci… a tenhle salát taky vezmeme. A samozřejmě dezert! Bez dezertu by to přece k narozeninám nepatřilo, viď, Vlastíku?“
„Jasně, mami,“ přitakal Vlastimil s úsměvem.
Barbora to pozorovala s odstupem. Všímala si, jak samozřejmě tchyně rozhoduje za ostatní. Jak bez zaváhání volí drahé položky, protože automaticky počítá s tím, že účet zaplatí někdo jiný. A jak samozřejmé je pro ni tohle uspořádání.
Večeře probíhala v zaběhnutém rytmu. Vlasta Váleková vyprávěla historky o známých, stěžovala si na sousedy, kritizovala novou správu domu. Vlastimil přikyvoval, občas zavtipkoval, doléval matce víno. Barbora jedla tiše, sem tam přidala zdvořilou poznámku.
Pak přišel dort s prskavkami. Vlasta Váleková zatleskala nadšením jako malé dítě a přitáhla na sebe pozornost celého sálu. Sfoukla svíčky, v duchu si něco přála a začala rozdělovat jednotlivé porce. Atmosféra byla veselá, téměř slavnostní.
A právě v tu chvíli číšník přinesl účet. Černé desky položil na okraj stolu, přesně mezi Vlastimila a Barboru. Barbora si všimla, jak je Vlastimil bezmyšlenkovitě posunul směrem k ní. Reflex. Zvyk. Automatický pohyb vypěstovaný roky opakování.
Pomalu zvedla oči. Nejprve se zadívala na desky. Pak na manžela. A znovu na účet. Nevzala ho. Jen seděla vzpřímeně, ruce klidně položené v klíně.
Vlastimilovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že něco nesedí. Pořád se usmíval, sledoval matku, jak dojídá dort. Pak se znovu podíval na Barboru. A všiml si, že se nehýbe. Neotevírá kabelku. Nesahá po kartě.
„Baru?“ oslovil ji tiše.
„Ano?“ odpověděla klidným hlasem.
„Ten… účet…“
Podívala se na něj pozorně a z jejího výrazu bylo zřejmé, že obvyklý scénář dnes selže. Nehodlala vytahovat kartu. Nehodlala situaci zachraňovat ani předstírat, že je všechno v pořádku.
„Nechala jsem kartu doma,“ řekla prostě.
Vlastimil ztuhl. Takovou odpověď nečekal. Ani v nejmenším. Pootevřel ústa, pak je zase zavřel a začal nervózně sahat do kapsy saka, aniž by si byl jistý, co vlastně hledá.