Sáhl do jedné kapsy saka, pak do druhé. Pohyby měl čím dál trhanější a nepůsobily vůbec jistě. Bylo vidět, že v hlavě horečně pátrá, zda si tentokrát kartu skutečně vzal s sebou.
Vlasta Váleková se zarazila uprostřed věty. Vidličku s nedojedeným dezertem položila zpátky na talíř a se zatajeným dechem sledovala syna, jak se snaží zachránit situaci. V jejím pohledu se mísilo překvapení s jemným, sotva skrývaným podrážděním.
„Vlastíku, děje se něco?“ zeptala se opatrně.
„Ne, mami, všechno je v pohodě,“ odpověděl rychle, aniž by přestal prohledávat kapsy.
Konečně kartu nahmatal. Vytáhl ji, chvíli na ni zíral, jako by ji držel poprvé v životě. Pak otevřel desky s účtem, přelétl čísla očima a na okamžik ztuhl. Částka nebyla likvidační, ale rozhodně citelná. Přesně ta suma, kterou jindy bez řečí hradila Barbora.
„Baru, myslíš to vážně?“ zašeptal a naklonil se k ní.
„Říkala jsem ti to. Zůstala doma,“ zopakovala klidně, bez jediné emoce navíc.
V tu chvíli mu došlo, že nemá kam uhnout. Číšník už stál vedle stolu, profesionálně usměvavý, připravený převzít platbu. Vlasta Váleková čekala v napětí. Barbora seděla rovně, ruce složené, bez sebemenšího náznaku, že by hodlala couvnout.
Vlastimil položil kartu na podnos. Číšník odešel. Minuty ticha se táhly nekonečně dlouho. Když se obsluha vrátila, Vlastimil se podepsal na účtenku a tím bylo rozhodnuto.
Vlasta Váleková vstala, nasadila úsměv, který byl spíš povinností než radostí.
„Děkuju za hezký večer, děti. Opravdu jsem si ho užila,“ pronesla, i když v hlase zaznívalo napětí.
Společně vyšli ven. Doprovodili ji k autu, ona usedla za volant, krátce zamávala a odjela. Na parkovišti zůstali stát jen oni dva.
Cesta domů proběhla beze slov. Vlastimil sledoval silnici, Barbora hleděla z okna. Nebyla hádka ani výčitky. Jen ticho, které bylo výmluvnější než jakákoli debata.
Jakmile dorazili domů, Vlastimil zamířil rovnou do ložnice. Barbora zůstala v kuchyni, nalila si sklenici vody. Po chvíli se objevil zpátky.
„Ty jsi tu kartu zapomněla schválně, že?“ zeptal se.
Položila sklenici na stůl a podívala se na něj přímo.
„Ano.“
Čekal zapírání. Nebo aspoň vysvětlování. Místo toho dostal prostou pravdu.
„Proč?“ zeptal se tiše, téměř bezbranně.
„Protože už nemám sílu pořád platit večeře pro tvou mámu. Protože ty to bereš jako samozřejmost. Nikdy ses mě nezeptal, jestli mi to vyhovuje. Prostě jsi předpokládal, že to tak bude.“
Mlčel. Poprvé po dlouhé době narazil na fakt, že jeho pohodlný systém přestal fungovat.
„Nenapadlo mě, že by ti to vadilo,“ hlesl nakonec.
„Ty jsi o tom vůbec nepřemýšlel,“ odpověděla klidně Barbora. „Vzali jste to oba jako danou věc. Jako by bylo normální, že někdo jiný vyřeší peníze za vás.“
„Já…“ zarazil se. „Nechtěl jsem tě využívat. Prostě se to tak nějak stalo.“
„Stalo se to proto, že jsi to nechal dojít tak daleko,“ posadila se ke stolu. „Neříkám, že nechci tvé mámě pomáhat. Ráda jí dám dárek nebo občas zaplatím večeři. Ale nemůže to být automatická povinnost. Ty jsi její syn. Je to hlavně tvoje zodpovědnost.“
Posadil se naproti ní a dlouho si prohlížel své ruce položené na desce stolu.
„Máš pravdu,“ řekl tiše. „Vůbec jsem se na to nepodíval tvýma očima. Bylo to pro mě pohodlné. Promiň.“
Barbora nečekala omluvu ani složité vysvětlování.