— To si ze mě snad děláš legraci? — vyjela Klaudie Pražáková bez sebemenší snahy tlumit hlas. Vytryskl z ní ostrý, vzteklý tón, který už nešlo vzít zpátky. — Vážně sis myslel, že tohle spolknu a budu mlčet?!
Radovan Míka stál opřený o kuchyňský stůl, dlaněmi se zarýval do hrany desky, jako by se snažil udržet stabilitu. Ve tváři měl ten známý výraz provinilé tvrdohlavosti — pohled člověka, který tuší, že plácá nesmysly, ale couvnout odmítá z principu.
— Klaudie, ty to bereš špatně…
— Opravdu? — udělala krok blíž. — Tak mi to vysvětli normálně. Bez těch tvých řečí typu „pak si promluvíme“, „uklidni se“ nebo „zbytečně to hrotíš“. Řekni mi to hned. Proč jsi je přivedl ke mně domů?
Radovan se nadechl tak hluboko, jako by se chystal skočit do ledové vody.
— Nemají kde být.
— A byt Nely Marekové se jako vypařil? — založila si Klaudie ruce na hrudi. — Tvoje milovaná sestřička přece vlastní pěkný dvoupokoják, ne? Spadl tam strop? Nebo si usoudila, že bydlet s rodiči už není „dostatečně reprezentativní“?
Radovan neurčitě pokrčil rameny.
— Ten byt je její. Chystají ho na svatbu. Probíhá tam rekonstrukce, přenášejí věci, plánují. Je tam zmatek.
— Skvělé, — přikývla Klaudie a cítila, jak se jí v žaludku vzdouvá těžký hněv. — Takže ten zmatek se dočasně přesunul ke mně. Na moje území. Do bytu, který jsem zaplatila sama. Ještě dávno před tebou. A už vůbec bez téhle rodinné péče o dospělé lidi.
Radovan protočil oči, sotva slyšitelně si povzdechl.
— Klaudie, jsme přece rodina. Rodina si pomáhá. Moji rodiče…
— Počkej, — zarazila ho. — Vraťme se ještě o krok zpátky. Ty jsi mi to ani neřekl. Neupozornil jsi mě. Nezeptal ses. Prostě jsi mě postavil před hotovou věc — „rodiče přijeli“. Ne „mohli by přijet“, ne „souhlasíš“, ale rovnou „jsou tady“. A samozřejmě nepřijeli nalehko. Kufry — jedna položka. Tašky — druhá. A kufr se šicím strojem tvé matky — třetí. Viděla jsem to všechno. Stihli se dokonce zout dřív, než jsem vyšla z ložnice.
Radovan sevřel pěsti.
— Bál jsem se, že budeš proti.
— Takže jsi dopředu věděl, že je to špatně, — ukázala na něj prstem Klaudie, — a přesto jsi to udělal.
Nezvyšovala hlas. Právě naopak — čím tišeji mluvila, tím víc se v ní všechno lámalo. Kuchyně, kde spolu trávili večery, vařili večeře a mluvili o hloupostech, jí teď připadala stísněná a cizí. Jako by se stěny posunuly blíž k sobě a vzduch ztěžkl.
Zvenčí doléhal tlumený nápor podzimního větru. Říjen byl letos sychravý a studený. Na parapetu se na skle rozlévaly nepravidelné čáry — déšť chvíli sílil, pak ustával. V takovém počasí by si člověk nejraději zabalil nohy do deky a pustil seriál. Místo toho stála ve vlastním bytě a vysvětlovala manželovi úplné základy.
— Klaudičko… — ozvalo se jí za zády.
Ve dveřích kuchyně se objevila Libuše Planýová, ruce si otírala do utěrky, jako by tu právě uklízela. Její tvář působila klidně, až laskavě — a právě ten klid přiváděl Klaudii k nepříčetnosti.
— Jsme tu jen na chvíli, přísahám, — pronesla tchyně měkkým hlasem. — Jen než Nela dokončí byt…
— Takže rekonstrukce, — zvedla Klaudie bradu. — Ne požár, ne vytopení, ne situace, kdy byste skončili na ulici. Prostě opravy.
Ctibor Horák vešel hned za ní, tradičně ve své semišové bundě, kterou doma nikdy hned nesundával — měl ve zvyku se nejdřív „rozhlédnout“.
— Dcera zakládá mladou rodinu, potřebuje prostor, — pronesl a díval se někam nad Klaudiinu hlavu. — Vy tady místa máte dost. Normální podmínky.
— Vy, — zopakovala Klaudie chladně. — V mém bytě. Který jsem koupila já. Za své peníze. A splatila bez jakéhokoli „pomohli nám“.
Radovan tiše zavrčel:
— Zase tohle…
Klaudie se k němu otočila, protože její trpělivost mizela rychleji než voda v konvici.
— A jak mám asi mluvit? Tvůj otec mi právě oznámil, že tu budou bydlet. Jako by na to měli automatické právo. Jako bych byla jen doplněk. Bezplatný hotel s majitelkou, která má mlčet a usmívat se.
— Nikdo nic takového neřekl, — odsekl Ctibor Horák, a v kuchyni se znovu rozhostilo napětí, které jasně slibovalo, že tohle rozhodně ještě není konec.