Ctibor Horák se nadechl a zatvrdil se v obličeji.
— Nepřeháněj to. Nechováme se jako zloději.
— Opravdu? — Klaudie Pražáková udělala krok vpřed. — A zeptat se mě předem by bylo tak nemožné? Třeba mi prostě zavolat? Nebo si myslíš, že když jsem ženská, tak tvůj syn může rozhodovat za mě?
V kuchyni zhoustlo ticho tak, že bylo skoro slyšet, jak se napíná. Dokonce i lednice jako by zadržela dech.
Klaudie přešla ke skříňce, otevřela dvířka a vytáhla sklenici. Nalila si vodu, ale prsty se jí třásly. Vnímala to až příliš jasně — a vztek ji kvůli tomu bodal ještě víc. Nesnášela pocit, že na ni někdo tlačí a že to funguje.
— Klaudko, — přiblížil se Radovan Míka, hlas náhle změkl. — Zkusme se uklidnit, jo? Rodiče jsou ve stresu. Nemají to jednoduché…
— Nemají to jednoduché? — otočila k němu hlavu a sevřela sklenici. — A já snad ano? Já, která se o tom, že se sem nastěhují tvoji příbuzní, dozví tři minuty předtím, než se sem přiřítí s kufry? Došlo ti vůbec, do jaké situace jsi mě dostal?
Radovan se otočil k oknu a mlčel.
— Zbytečně to hrotíš.
— Já? — krátce, hořce se zasmála. — Dobře. Tak mi to vysvětli. Proč mám já řešit problémy tvojí rodiny? Proč můžeš bez řečí přenechat byt Nele Marekové a sám si říct „nějak se to udělá“? Proč jsi s tím vším souhlasil předem? A hlavně — proč se to dozvídám poslední?
Libuše Planýová zvedla ruce v bezmocném gestu.
— Neměli bychom se hádat… jsme přece dospělí. Všechno se má řešit společně…
— Jenže vy jste to se mnou neřešili vůbec, — podívala se jí Klaudie přímo do očí. — Prostě jste přišli. Byli jste si jistí, že vás pustím dovnitř.
Tchyně uhla pohledem.
Ctibor Horák se zamračil.
— Je normální, když rodiče bydlí s dětmi.
— Jasně. Ale ne v garsonce, nýbrž ve velkém bytě, že? — ušklíbla se Klaudie. — To se to pak říká, když je místa dost.
Radovan stiskl rty do úzké čárky. Byl napjatý, ale mlčel.
Klaudie cítila, že jestli teď neřekne všechno, co v ní vře, něco se zlomí. Postavila sklenici na linku, otřela si dlaně o džíny, otočila se k manželovi čelem.
— Dobře. Bez kličkování. Řekni mi to narovinu. Domluvil ses s nimi předem?
Ticho. Těžké, lepkavé.
Udělala krok blíž.
— Radovane. Věděl jsi, že dneska přijedou?
Zakousl se do rtu.
— No… jo.
Tak prostě. Klidně. Jako by přiznal, že zapomněl koupit chleba.
Klaudie pomalu přikývla. Jednou. Podruhé. A ještě jednou — dokud se jí něco v hrudi nestáhlo.
— Dobře tedy, — pronesla vyrovnaně. — Ty jsi je pozval. Ty jsi jim otevřel dveře. Ty jsi rozhodl za mě. V tom případě si tady klidně žijte spolu — jen ne v mém bytě.
— Klaudie! — vykročil k ní Radovan, ale ona zvedla ruku.
— Ne. Dost. Nebudu dělat obsluhu tvým rodičům. Tyhle zdi jsou moje, tenhle nábytek je můj a pravidla určuji já. Jestli ti připadá normální vodit sem příbuzné bez mého souhlasu, nemám povinnost to snášet.
Ctibor Horák se nadechoval k odpovědi, ale Klaudie ho nepustila ke slovu:
— Nevyhazuju vás do deště. Jen říkám jasně: tohle je můj domov. A vy jste přišli bez zeptání.
Dýchala mělce, přerývaně. Dlaně ji pálily, jako by měla horečku. Uvnitř však bylo chladno a prázdno.
Radovan si povzdechl.
— Klaudko… vždyť chápeš, že oni fakt nemají kam jít…
— Mají, — skočila mu do řeči. — Nela Mareková. Ta, kvůli které se všichni klidně postavíte na hlavu. Ať to vyřeší ona. Já už svoje rozhodnutí udělala.
Vzala ze stolu telefon a rozsvítila displej.
— A neopakuju se. Buď odejdete všichni tři. Nebo odejdete vy dva a Radovan zůstane. Bez vás.
Nikdo se ani nepohnul.
A právě v tomhle tichu si Klaudie poprvé naplno uvědomila, že návrat zpět už neexistuje. Něco v ní prasklo tak zřetelně, až měla pocit, že se ten zvuk rozléhá celým bytem.
Stála klidně, dýchala klidně, ale věděla, že nastává chvíle, kdy se rodina buď rozpadne, nebo konečně ukáže svou pravou tvář.
A Radovan, který jí kdysi sliboval, že bude oporou, stál proti ní a nedokázal říct jediné slovo, zatímco za oknem bubnoval říjnový déšť do parapetu, jako by odpočítával poslední vteřiny před rozhodnutím.