Dveře zůstaly pootevřené. Na chodbě, sotva pár kroků od prahu, stáli oba muži.
Rostislav Tichý a Kryštof Tomášek.
Aleně Procházkové se sevřel hrudník tak prudce, že na okamžik zapomněla dýchat.
„Kryštofe,“ ozval se Rostislav tlumeným hlasem, „musíme si promluvit.“
„Já vím,“ odpověděl Kryštof bez zaváhání. „Tuším, proč jsi přijel.“
Rostislav si těžce povzdechl, jako by sám sobě chtěl dodat odvahu.
„Mluvil jsem s lékařem. Řekl mi tu částku. Kryštofe… tohle už není rozumné.“
Alena ucítila, jak se jí rozbušilo srdce, každý úder hlasitější než ten předchozí.
„Není to šílenství,“ řekl Kryštof tiše, ale pevně. „Jde o mámu.“
Rostislavův hlas ztvrdl.
„Máma je nemocná pět let. Pět let. Původně mluvili o třech. Už jsme dávno za hranicí. A teď znovu… další léčba, další peníze, další naděje. Jak dlouho ještě?“
Kryštof mlčel.
Rostislav pokračoval, tentokrát pomaleji, důrazněji.
„Je ti pětatřicet. Máš firmu, máš před sebou celý život. Ty peníze bys mohl vložit do něčeho smysluplného. Do něčeho, co tvoří budoucnost. Ne do něčeho, co jen oddaluje konec.“
Aleně sklouzla po tváři horká slza. Nedokázala ji zastavit.
A pak Kryštof vyslovil větu, která jí vyrazila dech.
Větu, na kterou pět let čekala.
A zároveň se jí pět let děsila.
„Rostislave,“ pronesl Kryštof chvějícím se hlasem, „ty říkáš, že máma jen prodlužuje umírání. Já ale říkám, že ona žije. A ty… ty to prostě nevidíš.“
Na chodbě zavládlo ticho. Alena zaslechla pohyb, kroky blíž — Rostislav se zřejmě posunul blíž ke dveřím.
„Jak to myslíš, že to nevidím?“ zeptal se tiše, ale v hlase mu zazněl potlačený vztek.
„Tak, že tady tři roky nebydlíš,“ odpověděl Kryštof. „Nevidíš, jaká teď máma je. Vidíš jen čísla. Pět let. Tři roky. Náklady. Léčby. Ale mámu samotnou… tu přehlížíš.“
„Kryštofe, nezačínej…“
„Já tě nepoučuju,“ skočil mu Kryštof do řeči a Alena slyšela, že pláče. „Jen říkám, že o tom nevíš nic. Netušíš, jakých bylo posledních pět let.“
Znovu ticho. Pak se Kryštof zhluboka nadechl.
„Vzpomínáš si na mámu dřív? Když táta zemřel, bylo nám deset a osmnáct. Nezhroutila se. Neplakala před námi. Pracovala. Všechno zvládla sama. Nikdy o pomoc neprosila.“
Rostislav neodpovídal.
„Ale posledních pět let…“ Kryštof se na okamžik zarazil. „Nezeslábla. Spíš se změnila. Stala se někým, koho jsem předtím neznal.“
„Kryštofe, vždyť je nemocná…“
„Já vím!“ zvýšil Kryštof hlas. „Ale pořád žije. A já s ní za těch pět let mluvil víc než za celý předchozí život. Protože teď… teď už není tou zavřenou, nezdolnou ženou, co všechno unese sama. Teď se bojí. Teď pláče. Teď mi říká, že má strach ze smrti.“
Alena zavřela oči a sevřela rty, aby zadržela vzlyk.
„A já,“ pokračoval Kryštof tišeji, „jsem ji poprvé skutečně uviděl. Ne jako stroj na práci, vaření a řešení problémů. Ale jako člověka. Křehkého. Milujícího. Člověka, který… který mě má rád.“
Rostislav dlouho mlčel.
„Kryštofe,“ řekl nakonec tlumeně, „já mám mámu taky rád.“
„Tak proč tady nejsi?“ zeptal se Kryštof. „Proč sem nejezdíš?“
Rostislav si znovu povzdechl.
„Protože… protože Vendula…“
„Vendula!“ zazněla v Kryštofově hlase hořkost. „Vendula tvrdí, že už to stačilo. Že pět let je dost. Že jsou to vyhozené peníze. A ty… ty ji posloucháš.“
„Kryštofe, Vendula je moje žena…“
„A máma… máma je co?“ zeptal se Kryštof a jeho hlas se zlomil, zatímco chodba znovu ztichla a další slova se teprve měla narodit.