„Takže…“ ozval se Kryštof tiše, ale ostře zároveň, „takže je pro tebe máma jen někdo, koho je možné pustit k vodě? Někdo, koho se dá odložit?“
Chodbu zaplnilo ticho. Alena Procházková z postele slyšela, jak se Rostislav Tichý pohnul blíž ke dveřím.
„Kryštofe,“ promluvil po chvíli Rostislav utlumeným hlasem, „máma už pět let umírá. Pět let se díváme, jak se trápí. Jak chřadne. A ty… ty chceš, aby to pokračovalo? Dalších pět let? Deset? Kde je ta hranice?“
„Rostislave,“ zlomil se Kryštofův hlas a zněl téměř jako pláč, „ty říkáš, že máma umírá. Ale já… já tvrdím, že máma konečně žije. Poprvé po pěti letech.“
Rostislav nechápal.
„Jak to myslíš?“
Kryštof se zhluboka nadechl, jako by sbíral odvahu.
„Vzpomínáš si, jaká byla máma, když zemřel táta? Pamatuješ?“
Rostislav přikývl, i když Alena jeho gesto neviděla.
„Byla silná. Všechno zvládala. Nikdy si nedovolila brečet.“
„Přesně tak,“ navázal Kryštof. „A pamatuješ si, co přišlo potom? Tři práce najednou. Máma doma skoro nebyla. Nemluvila s námi. Jen fungovala. Vstala, pracovala, přišla domů, usnula. Den za dnem. Rok za rokem. Pětatřicet let.“
Alena otevřela oči. Všechno se jí vrátilo. Ty roky, kdy byla na všechno sama. Kdy nebyl prostor na slzy. Jen na povinnosti.
„Ale teď,“ pokračoval Kryštof klidněji, „teď, když je máma nemocná… je tu. Opravdu tu je. Ne proto, že musí. Ale proto, že mě potřebuje. A já… já potřebuju ji.“
Rostislav mlčel.
„Za těch posledních pět let,“ řekl Kryštof, „mi máma vyprávěla o tátovi. O tom, jak se poznali. Jak se bála, když odešel. Řekla mi, že nás milovala, ale neuměla to říct. Protože to sama jako dítě nikdy neslyšela.“
Alena to už neudržela. Z hrudi jí unikl tichý vzlyk.
„A teď,“ zlomil se Kryštofovi hlas úplně, „teď mi máma každý den říká, že mě má ráda. Když odcházím z nemocnice, vezme mě za ruku a šeptá: ,Děkuju, Kryštofe. Děkuju, že tu jsi.‘ A já… já mám poprvé v životě pocit, že mám mámu. Ne někoho, kdo mě vychoval jako povinnost. Ale mámu. Která mě vidí. Která mě miluje.“
Rostislav stále neřekl ani slovo.
„Ty tvrdíš,“ pokračoval Kryštof, „že máma pět let umírá. Ale já říkám, že pět let žije. Doopravdy. A jestli to bude ještě pět let… nebo rok… nebo jen měsíc… já to nevzdám. Protože máma je konečně mámou. A já… já ji nechci ztratit. Ne teď, když jsem ji konečně našel.“
Alena slyšela, jak se Rostislav zhluboka nadechl.
„Kryštofe…“ začal váhavě.
„Ne,“ skočil mu Kryštof do řeči. „Ty ses jí vzdal. Protože to Vendula Dlouhýová řekla. Protože to bylo jednodušší. Protože bolelo se dívat. Ale já to nedokážu. Máma není přítěž. Máma… máma mě naučila, co je láska. Ne slovy. Ale tím, že mi konečně dovolila ji poznat. Opravdovou.“
Znovu se rozhostilo ticho. Dlouhé, těžké, dusivé.
A pak Rostislav tiše promluvil: „Pět let je nemocná. Pět let… a ty tvrdíš, že teprve teď žije?“
„Ano,“ odpověděl Kryštof bez zaváhání. „Protože teď už není silná. Teď už není dokonalá. Teď je… teď je poprvé člověk.“
Rostislav neodpověděl.
„A jestli to nevidíš,“ dodal Kryštof, „není to mámina vina. Je to tvoje.“
Alena zaslechla, jak se dveře pomalu otevírají. Rychle zavřela oči a zůstala nehybně ležet, jako by spala.
Nespala. Slzy jí tiše stékaly po tváři do polštáře.
Kryštof vstoupil do pokoje a tiše zavřel dveře za sebou.