V Radovanově hlavě se rozsvítila varovná kontrolka: tak, už to začalo. Matka rozjela dobře známý scénář, kdy si systematicky připravovala publikum mezi příbuznými, sama sebe stylizovala do role bezbranné oběti a z Viktorie dělala chladnou intrikánku, která jí odtrhla syna od rodiny.
„Teto Vlasto, s Viktorií máme celý týden pracovní kolotoč,“ odpověděl co nejklidněji. „Za mámou se stavím, jen to nebude hned. Máme teď domluvené jiné věci.“
„Jaképak jiné věci, když ti matka sotva stojí na nohou?“ zpřísnil se hlas na druhém konci. „Vy mladí jste úplně otupěli. Úcta, soucit, nic z toho už vám nic neříká.“
Radovan se musel hodně ovládat, aby telefon nezaklapl dřív, než by se slušně rozloučil. Když hovor ukončil, obrátil se k Viktorii. Ta stála opodál a bylo zřejmé, že slyšela každé slovo.
„Tak je to tady,“ pronesla s trpkým úsměvem. „Rozjela se těžká technika. Za chvíli budu pro celou rodinu ta krutá žena, co nechává ubohou tchyni hladovět a brání synovi v návštěvě.“
„Ať si myslí, co chtějí,“ řekl rozhodně. „Pojedeme tam. Jen ne hned. Večer. A spolu.“
K Boženě Moudrýové dorazili krátce po osmé. Dveře jim otevřela sama údajně umírající pacientka. Vypadala unaveně, bledě, pod očima měla tmavé kruhy a na sobě vytahaný froté župan. K obrazu člověka na pokraji sil to ale mělo daleko.
„No konečně,“ zamumlala, aniž by se na Viktorii podívala, a mluvila výhradně k synovi. „Už jsem si myslela, že se nedočkám. Pojďte dál. Jestli vám to tu tedy nevadí.“
Bytem se linul pach kapek na srdce a zatuchliny. Na kuchyňském stole se kupilo špinavé nádobí. U Boženy, pověstné pedantky, to působilo spíš jako promyšlená kulisa než náhoda.
„Jak ti je, mami?“ zeptal se Radovan a pozorně ji sledoval.
„Jak by mi asi bylo,“ povzdechla si teatrálně. „Sama, opuštěná. Tlak sto osmdesát na sto, motá se mi hlava, píchá mě na prsou.“ Ruku si přitiskla k srdci s hereckou přesností.
Viktorie beze slova vešla do kuchyně, vytáhla z kabelky rukavice, které pro podobné případy nosila, a pustila se do mytí nádobí. Božena ji probodla pohledem plným pohrdání.
„Nemusíš tady nic předvádět,“ utrousila. „Zvládnu to sama. Nějak.“
„Přivezli jsme vám nákup,“ ozvala se klidně Viktorie, aniž by se otočila. „A taky nový automatický tlakoměr. Změříme vám tlak.“
Tohle zjevně v plánu nebylo.
„Nic mi měřit nebudeš!“ vyjela Božena. „Svoje tělo znám líp než nějaké krámy!“ Pak se obrátila k synovi: „Radovane, musíme si promluvit. O samotě.“
Radovan se podíval na Viktorii. Ta sotva znatelně přikývla. Vešel s matkou do pokoje, kde za nimi Božena pečlivě zavřela dveře.
„Vidíš to?“ sykla. „Jak si tu poroučí! Navlékne si rukavice, jako bych byla špína! Je to paní dokonalá!“
„Mami, chce jen pomoct. Uklidni se.“
„Tohle není pomoc, to je divadlo!“ ohradila se. „Aby se ti zalíbila. Ve skutečnosti tě proti mně štve. Kvůli ní ses na mě vykašlal!“
„Nikdo se na tebe nevykašlal,“ povzdechl si. „Řekni mi narovinu, co vlastně chceš.“
„Co chci?“ zalily se jí oči slzami. „Aby mě můj syn měl rád. Aby si vážil toho, kdo ho vychoval. A aby ta… tvoje žena… věděla, kam patří! Vzala mi kartu, chápeš? Jedinou věc, díky které jsem se cítila aspoň trochu samostatná. Nemusela jsem vás prosit o každou korunu!“
„Mami, nikdo tě nenechal bez peněz. Měla jsi částku na jídlo a běžné výdaje. Jenže ty jsi ji utrácela za úplně jiné věci. Třeba za kožich.“
„A já si ho nezasloužím?!“ vybuchla. „Celý život v hadrech! A teď mi bude nějaká holka říkat, co si smím koupit?“
Radovan pochopil, že se točí v kruhu. Křivdy, manipulace, překroucená realita.
„Poslouchej mě,“ řekl pevně. „Viktorie je moje manželka. Miluju ji. Její peníze jsou její. Společné peníze jsou společné. Pomáhat ti budeme dál – zaplatíme energie, léky, dovezeme jídlo. Ale kartu už mít nebudeš. A kožich z Viktoriiny prémie taky ne. Tímhle to končí.“
Boženin obličej ztvrdl, jako by zkameněl.
„Takže sis vybral ji,“ procedila. „Dobře. Můžeš jít. A vzkaz své ženě, že do mého bytu už nevkročí. Ty vlastně taky ne.“
Její ultimátum vydrželo přesně tři dny. Pak znovu přešla do útoku, tentokrát jinou cestou. Obvolala celé příbuzenstvo – od sestřenice z Českých Budějovic až po vzdáleného synovce z Ostravy – a líčila jim srdceryvný příběh o tom, jak ji vlastní syn s manželkou vyhodili v říjnovém chladu na ulici a sebrali jí poslední prostředky.
O pár dní později zazvonil Radovanovi telefon. Volal strýc Ladislav Kolář, manžel Vlasty, muž zvyklý mluvit přímo.
„Radovane, je tu problém,“ spustil. „Božena se úplně sesypala, Vlastě volá snad každou hodinu. Radili jsme se s rodinou… Přijeďte v neděli k nám na chatu, dáme řeč u grilu a zkusíme to nějak rozumně urovnat.“