Radovanovi bylo jasné, že nejde o nevinné posezení u masa a piva. Vnímal to jako rafinovaně nastraženou past. Nebyl to gril, ale improvizovaný tribunál, kde on s Viktorií měli zaujmout místo obžalovaných.
„Strýčku Ladislave, k čemu má tohle celé vést?“ zeptal se opatrně. „Máma už má jasno dávno.“
„Jak k čemu?“ nenechal se odbýt Ladislav Kolář. „Jsme rodina. Musíme si to vyříkat, najít nějakou rozumnou cestu. Takhle to přece nemůže zůstat. Vy jste ublížili jí, ona vám… je potřeba se usmířit. Přijeďte. Trvám na tom.“
Radovan to doma probral s Viktorií. Ta reagovala okamžitě a bez váhání odmítla.
„Na žádný rodinný soud nepojedu,“ řekla rozhodně. „Nechci poslouchat kázání lidí, kteří nemají ani tušení, co se u nás doopravdy děje. Slyšeli jen jednu verzi a podle ní jsme pro ně zrůdy.“
„Chápu tě,“ odpověděl Radovan klidně. „Jenže když tam nepojedeme, všechno se tím jen zhorší. Budou si myslet, že se bojíme a že máme co skrývat. Bude to vypadat jako přiznání viny. Pojedeme spolu. Budu s tebou. V klidu řekneme, jak to je z naší strany.“
V neděli tedy dorazili na chatu k Vlastě Doležalové a Ladislavu Kolářovi. Na zahradě už byla shromážděná celá „opěrná jednotka“ Boženy Moudrýové: ona sama, nápadně bledá a s výrazem mučednice, Vlasta, která nervózně pobíhala kolem stolu s ubrusem, a dvě vzdálenější příbuzné s pečlivě nacvičeným soucitným pohledem. U grilu stál Ladislav, jediný muž široko daleko kromě Radovana, a mlčky otáčel špízy.
Přijetí bylo chladné. Božena se demonstrativně odvrátila, jako by hosty ani nezahlédla. Vlasta semkla rty do úzké čárky.
Posadili se ke stolu. Zhruba půl hodiny se mluvilo o počasí, úrodě, opravách na chatě. Napětí viselo ve vzduchu tak hustě, že by se dalo krájet. Nakonec Ladislav nalil panáka, polkl ho a rozhodl se jít rovnou k věci.
„Tak dobře, příbuzenstvo,“ začal. „Nesešli jsme se tady náhodou. V rodině máme průšvih a je potřeba ho vyřešit. Boženo, Radovane, Viktorie. Zkusme to po dobrém. Co se mezi vámi vlastně stalo?“
Božena okamžitě spustila záchvat kašle a teatrálně si přitiskla ruku k hrudi. Vlasta se hned přidala.
„Láďo, prosím tě, nezačínej takhle! Vždyť vidíš, jak je jí zle!“
„A z čeho jí asi je zle?“ nedal se Ladislav. „Z toho, že ji vlastní syn s manželkou týrají! Radovane, jak to, že takhle ničíš vlastní matku? Vždyť pro tebe celý život dýchala!“
„A v čem konkrétně?“ zeptal se Radovan klidným hlasem. „Co přesně jsem udělal špatně?“
„Dovolil jsi své ženě ponižovat tvoji mámu!“ vložila se do toho jedna z příbuzných. „Sebrali jste chudákovi kartičku, ze které si aspoň něco mohla dopřát!“
„Něco?“ ozvala se poprvé Viktorie. Mluvila tiše, ale pevně. „Považujete norkový kožich za sto padesát tisíc korun za ‚něco‘?“
U stolu zavládlo ticho. Ženy si vyměnily pohledy. Ta částka na ně zapůsobila.
„Jaký kožich?“ zamračil se Ladislav.
„Božena Moudrýová se rozhodla,“ pokračovala Viktorie stejně klidně, „že moje roční prémie, kterou jsem dostala za mimořádně náročný projekt, má posloužit k nákupu kožichu pro ni. Chtěla ty peníze vybrat z karty, kterou jsem jí svěřila výhradně na nákupy potravin. Když jsem odmítla a kartu si vzala zpět, byla jsem označena za lakomce a nejhoršího člověka na světě.“
Božena pochopila, že se jí půda pod nohama začíná bortit.
„Lžeš!“ vykřikla a náhle zapomněla na srdce i slabost. „Žádný kožich! Chtěla jsem jen teplý kabát, ten starý už byl na vyhození! Je chamtivá! Pro matku svého muže by nedala ani korunu!“
„Mami, přestaň,“ řekl Radovan tvrdě. „Volala jsi mi a sama jsi mluvila o norkovém kožichu z obchodu Mrazivá královna. A o částce sto padesát tisíc.“
Podíval se přímo na Ladislava.
„Strýčku, my jsme mámě nikdy pomoc neodmítli. Každý měsíc jí platíme byt. Kupujeme jí všechny léky. Před rokem jsme jí pořídili novou lednici a pračku. Když chtěla peníze na nová okna, dostala je. Tady nejde o to, že by neměla na chleba. Jde o to, že máma považuje všechny Viktoriiny peníze za své. Myslí si, že má právo o nich rozhodovat. Nemá. A my se snažíme nastavit hranice.“
Ladislav si zamyšleně poškrábal bradu. Byl to praktický člověk, který rozuměl číslům, a Radovanova slova mu dávala smysl.
„Tak moment, Boženo,“ otočil se k sestře. „Jak to tedy bylo? Opravdu šlo o ten kožich?“
Božena pochopila, že prohrála. V očích ostatních už neviděla podporu, jen zvědavost a lehký odsudek. Prudce vstala od stolu.
„Já se nikomu zpovídat nebudu! Ani vám, ani téhle náplavě!“ ukázala prstem na Viktorii. „Syn mě zradil! Prodal vlastní matku kvůli sukni! Už mě tady nikdy neuvidíte!“
Otočila se na podpatku a s hlavou vztyčenou odkráčela ke brance. Vlasta bezradně těkala pohledem mezi ní a hosty. Trapné ticho se nepříjemně protahovalo…
Po tom fiasku, kterému se říkalo rodinná porada, se Božena Moudrýová na dlouhou dobu odmlčela. Nezvedala Radovanovy hovory, neotvírala dveře. Účty za služby platil přes internet, jídlo objednával s dovozem až ke dveřím. Věděl, že kurýr tašky nechá na chodbě a po chvíli zmizí. To znamenalo jediné – byla v pořádku. Jen se rozhodla zvolit jinou strategii… úplné ticho.