„Ano.“
„Rozumím. Měla jsi štěstí, Karolínko. Ne každému se poštěstí takové dědictví,“ pronesla Stanislava Vacková tónem, který zněl až příliš samozřejmě.
Karolína na to nic neřekla. To slovo – štěstí – ji bodlo u srdce. Jako by byt, který získala po smrti rodičů, byl výhra v loterii, a ne tichá připomínka ztráty, se kterou se člověk učí žít celý zbytek života.
Dušan Šimon se do matčina vyzvídání nijak nezapojoval. A kdykoli se Karolína pokusila otevřít téma častých návštěv, reagoval stejně ledabyle.
„Prosím tě, vždyť je to máma. Přijde se podívat, prohodí pár slov. Je sama, nudí se,“ mávl rukou.
„Jenže pokaždé všechno obchází očima, jako by si dělala inventuru,“ namítla tiše Karolína.
„To se ti jen zdá. Zbytečně za vším něco hledáš,“ uzavřel to Dušan.
Nechtěla to dál rozmazávat. Možná má pravdu, říkala si. Stanislava byla slušná, usměvavá, vždy poděkovala za čaj. Vyvolávat konflikt bez jasného důvodu by působilo malicherně.
Uplynulo několik měsíců a Dušanova sestra Eliška Jelínková oznámila zasnoubení. Bylo jí čtyřiadvacet, pracovala jako manažerka, ale peněz moc neměla. Její snoubenec Adam Tkadlec dělal na stavbách. Společně obývali malý jednopokojový pronájem a sotva vycházeli z výplaty do výplaty.
Svatbu uspořádali skromně, v menší kavárně, pro zhruba třicet hostů. Stanislava Vacková doslova zářila, pronášela přípitky, objímala dceru. Dušan sestře popřál, Karolína přidala pár srdečných slov. Večer proběhl v příjemné atmosféře a hosté se rozcházeli až pozdě.
Asi týden po svatbě se Stanislava objevila znovu. Tentokrát bez koláče a bez úsměvu. V ruce svírala kabelku, výraz měla vážný. Dušan byl doma, rozvalený na gauči u televize. Karolína chystala večeři.
„Dušane, Karolínko, musíme si promluvit,“ oznámila tchyně hned ode dveří.
Karolína si utřela ruce do utěrky a vyšla z kuchyně. Stanislava se posadila ke stolu a z kabelky vytáhla několik listů papíru. Dušan se k ní naklonil, Karolína zůstala stát.
„O co jde?“ zeptala se opatrně.
„O Elišku. Ona a Adam mají problém s bydlením. Nájem je stojí skoro všechno, co vydělají. Na vlastní byt nemají šanci,“ vysvětlovala Stanislava klidně.
„To je jejich věc,“ odpověděla Karolína zdrženlivě. „Jsou dospělí.“
„Samozřejmě. Ale jsme rodina. A rodina si má pomáhat.“
Karolína ucítila napětí v ramenou. Slovo pomáhat zaznělo až podezřele.
„Jak přesně si tu pomoc představujete?“
Stanislava se nejprve podívala na syna, pak na Karolínu. Usmála se.
„Máte tu přece spoustu místa. Tři pokoje pro dva lidi. Upřímně, je to trochu luxus.“
„Luxus?“ Karolína svraštila čelo. „Kam tím míříte?“
„Napadlo mě, že by se byt dal prodat a pořídit dva menší. Jeden pro vás, druhý pro Elišku s Adamem. Všichni by byli spokojení. Dokonce jsme se už dívali na nabídky, tady jsou fotky a ceny.“
Řekla to tak lehce, jako by navrhovala změnit značku kávy. Karolína zůstala stát jako přimražená. Prodat byt? Ten byt?
„To myslíte vážně?“ hlas se jí lehce třásl.
„Samozřejmě. Každý by měl střechu nad hlavou. A kdyby něco zbylo, ráda bych si zajela do lázní, trochu si spravit zdraví,“ pokračovala Stanislava bez zaváhání.
Mluvila rozhodně, rozvíjela plán do detailů, jako by šlo o společný majetek, ne o něco, co Karolíně patřilo. Karolína poslouchala a cítila, jak se v ní všechno stahuje.
„Stanislavo Vacková, ten byt je můj,“ řekla pomalu.
„Ano, tvůj. Ale s Dušanem jste rodina. Co je tvoje, je přece i jeho.“
„Ne. Ten byt jsem dostala po rodičích ještě před svatbou. Je to můj osobní majetek.“
„Ale no tak. Žijete spolu. Příbuzným se pomáhá.“
Karolína se podívala na manžela. Dušan mlčel, oči sklopené k zemi, čelist sevřená. V místnosti viselo napětí.
„Dušane,“ oslovila ho tiše, „ty k tomu opravdu nemáš co říct?“