„…opravdu nemáš co říct?“ viselo ve vzduchu ještě vteřinu, než se Dušan konečně nadechl. Zvedl hlavu, nejprve se podíval na matku a pak teprve na Karolínu.
„Upřímně?“ začal nejistě, hlas měl tichý. „Ten nápad není úplně špatný.“
Karolína strnula, jako by jí někdo vyrazil dech. Na okamžik si myslela, že se přeslechla.
„To si děláš legraci?“ vydechla.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Eliška tu pomoc skutečně potřebuje. Mohli bychom byt vyměnit za menší. Nám by to stačilo a jí bychom tím pomohli.“
„Do menšího?“ ucítila, jak se jí rozklepaly prsty. „Uvědomuješ si vůbec, o čem mluvíš?“
„Uvědomuju. Nehroutí se tím svět. Lidi se stěhují pořád.“
„Pořád?“ zvýšila hlas. „Ten byt je můj, Dušane! Zdědila jsem ho po rodičích. Prožila jsem v něm celé dětství!“
„Karolíno, uklidni se. Dá se o tom mluvit normálně.“
„Co chceš probírat?“ vyhrkla. „Navrhuješ, abych obětovala vlastní domov kvůli tvé sestře.“
„Ne obětovala, jen vyměnila. Pořád bys měla kde bydlet.“
„Ale ne tady! Ne na tomhle místě!“
Do hovoru vstoupila Stanislava Vacková, hlasem sladkým, ale ostrým zároveň:
„Karolínko, tak se nerozčiluj. Jen navrhujeme rozumné řešení. Ty dostaneš byt, Eliška taky. Všichni budou spokojení.“
„Ne, nebudou!“ vyhrkla Karolína. „Já bych přišla o svůj domov.“
„Vždyť jsou to jen zdi,“ mávla rukou tchyně. „Důležitá je rodina. Ta musí držet pohromadě.“
Karolíně se krev nahrnula do tváře. Sevřela pěsti, jako by se musela držet, aby se neroztřásla.
„Nebudu nic měnit! Ten byt je můj. A hotovo.“
Slova vyletěla ostře a bez zaváhání. Dívala se Dušanovi přímo do očí a neuhnula. On sebou cukl, jako by ho někdo uhodil. Stanislava si nespokojeně povzdechla.
„Tak takhle to tedy je,“ zakroutila hlavou. „Jsi sobec. Myslíš jen na sebe.“
„Bráním to, co mi patří.“
„Jsou pro tebe stěny důležitější než lidé?“ vyjela tchyně a prudce vstala. „My mluvíme o rodině a ty řešíš majetek! Dušan tě miluje, stará se o tebe, a ty nejsi schopná pomoct ani jeho sestře.“
„Nemám povinnost pomáhat na úkor vlastního bytu!“
„Ale máš!“ zvýšila hlas Stanislava. „Jsi manželka! Máš stát při svém muži!“
Dušan se postavil a snažil se je přerušit:
„Mami, uklidni se. Karolíno, prosím, nekřičme.“
„Nekřičme?“ otočila se k němu. „Ty chceš vzít můj byt a já mám mlčet?“
„Nevzít. Vyměnit. To je rozdíl.“
„Pro mě žádný! Nechci o ten domov přijít!“
„Nepřijdeš, budeš mít jiný.“
„Já žádný jiný nechci! Chci zůstat tady!“
Stanislava si teatrálně sáhla na čelo.
„Bože, jak jsi paličatá. Rodina tě vůbec nezajímá.“
„Zajímám se o sebe, protože nikdo jiný to nedělá!“
Hádka se změnila v chaos. Stanislava křičela o nevděku, sobectví a rozbíjení rodiny. Dušan se snažil matku uklidnit a zároveň přesvědčit Karolínu, že by se vše dalo vyřešit smírně. Karolína stála uprostřed obýváku a s mrazivou jistotou cítila, že ustoupit už nemůže.
„Ten byt je můj,“ řekla pevně. „Rodiče na něj celý život pracovali a odkázali mi ho. Nikomu ho nedám.“
„Navrhuju jen pomoct sestře,“ pohlédl na ni Dušan s výčitkou. „A ty se jen vzpíráš.“
„Chceš řešit problémy své rodiny na můj účet.“
„Na náš účet! Jsme přece manželé!“
„Manželství neznamená obětovat vlastní domov!“
Stanislava k ní přistoupila blíž a ukázala na ni prstem.
„Jsi špatná manželka. Skutečná žena stojí při svém muži vždycky. Pomáhá jeho rodině. Ty myslíš jen na sebe.“
Karolína se nadechla, hlas měla tichý, ale neochvějný:
„Stanislavo Vacková, prosím, odejděte.“
„Cože?“
„Opusťte můj byt. Hned.“
Tchyni zrudl obličej.
„Ty mě vyhazuješ?“
„Ano. Je to můj domov a nenechám vás tu křičet.“
„Dušane!“ otočila se k synovi. „Slyšíš, jak se mnou mluví?“
Dušan zůstal stát mezi matkou a manželkou, bezradný, bledý a sevřený, jako by se podlaha pod jeho nohama začínala pomalu rozpadat.