Mluvili spolu jen v nejnutnějších chvílích, zpravidla u jídla nebo při letmém setkání v kuchyni.
„Podej mi prosím mléko.“
„Došel cukr.“
„Lukáš potřebuje nové sešity.“
Krátké, odměřené věty bez emocí, jako by mezi nimi nestáli dva lidé, kteří spolu kdysi plánovali budoucnost. Nezbylo nic z blízkosti ani vzájemné péče.
Každý večer Natálie Mlynářová otevřela skříň a pohledem zavadila o pečlivě ukrytou krabici s tabletem. Vánoční dárek pro Sebastiana Válka, který vybírala s mimořádnou pozorností. Tři měsíce si odkládala peníze stranou, porovnávala parametry, nechala si radit od prodejců.
Vzpomínala si, jak Sebastian kdysi o tabletech nadšeně mluvil. Jak se mu rozzářily oči, když popisoval nové funkce a modely. Tehdy se rozhodla – tohle bude ten pravý dárek. Možná se díky němu podaří narušit led, který mezi nimi postupně ztuhl.
Lukáš Urban se snažil napětí rozpustit po svém, dětským způsobem.
„Tati, podívej, jaký příklad jsem vyřešil! Zkontroluješ mi ho?“
„Teď ne, Lukáši. Nemám čas.“
„Mami, pustíme si spolu pohádku?“
„Promiň, broučku. Bolí mě hlava.“
Chlapec chápal víc, než by měl v devíti letech. A to tiché porozumění se mu usazovalo v očích jako smutek, který k dětství nepatří.
Dny plynuly a napětí houstlo. Každá poznámka, každý dotaz mohl snadno zažehnout další hádku.
„Sebastiane, nezapomeň, že zítra je rodičovská schůzka.“
„Zase? Proč tam nemůžeš jít ty?“
„Protože jsem byla na třech předchozích. Je to i tvoje odpovědnost.“
„A to, že dřu od rána do večera, abych vás uživil, se nepočítá?“
A znovu se ozvaly výčitky. Znovu padla ostrá slova. A opět bouchly dveře.
Natálie se v myšlenkách vracela zpátky. Viděla sebe a Sebastiana, jak společně vybírají nábytek do tohoto bytu. Jak se dohadují, smějí se a sní o společných letech. Jak se radují z každé maličkosti po nastěhování. Jak si z porodnice přivezli malého Lukáše…
Kam se to všechno vytratilo? Rozmělnilo se to v každodenních starostech, utopilo v povinnostech a únavě?
Týden před Vánoci k ní Lukáš přišel s nečekaně vážným výrazem.
„Mami… rozvedete se s tátou?“
Zarazila se, zaskočená přímostí otázky.
„Proč tě to napadlo?“
„U Šimona ve třídě se rodiče rozešli. Taky se nejdřív pořád hádali a pak táta odešel.“
V krku se jí sevřelo. Jak vysvětlit dítěti něco, čemu sama přestávala rozumět?
„Lukáši,“ přitiskla si ho k sobě, „my s tátou teď procházíme těžším obdobím. Dospělí se někdy neumí domluvit.“
Uvnitř si ale poprvé připustila, že si už není jistá. Možná Lukáš jen nahlas vyslovil to, čeho se sama bála.
Město zachvátila předvánoční horečka. Natálie s Lukášem zdobili byt světýlky a třpytivými řetězy. Sebastian se tvářil, jako by jejich snahu ani nezaregistroval.
„Tati, pomůžeš mi pověsit hvězdu na stromek? Nedosáhnu!“
„Později, mám důležitý hovor.“
Další zklamání v dětských očích. Další promarněná šance být spolu.
Večery Natálie trávila přípravami. Psala seznam hostů, promýšlela menu. Silvestr slavili vždy s přáteli – tradice, která vznikla hned po svatbě.
Tři dny před svátky jí zavolala Beáta Tomášeková.
„Natálko, nechcete to letos vynechat? Vím, že to u vás doma není ideální.“
„Ne, Beáto. Bude to jako vždycky. Lukáš potřebuje sváteční atmosféru.“
„A ty?“
„Já potřebuju aspoň předstírat, že je všechno v pořádku.“
Beáta už nic nenamítala. Znala ji příliš dobře.
Jednatřicátého prosince se nedalo uniknout. Od rána byla Natálie na nohou – krájela, míchala, prostírala. Sebastian odjel vyřídit své záležitosti s tím, že se vrátí, až dorazí hosté.
„Mami, můžu pomoct?“ motal se kolem Lukáš.
„Děkuju, zlatíčko. Nakrájej okurky do salátu.“
Společně vytvářeli iluzi svátků. Zavěšovali serpentiny, zapalovali svíčky, skládali dárky pod stromek.
Kolem šesté bylo hotovo. Natálie se zadívala do zrcadla – unavený pohled, bledá pleť. Musela se dát dohromady, nasadit úsměv spokojené hostitelky.
Ze skříně vytáhla nové šaty – tmavě modré, jednoduché a elegantní. Koupila si je před měsícem, v naději, že se Sebastianovi zalíbí. On si změny ani nevšiml.
První dorazila Beáta s manželem a dětmi. Krátce nato přicházeli další přátelé a byt se pomalu začal plnit hlasy, smíchem a očekáváním blížící se oslavy.