Byt se rychle zaplnil hovorem, smíchem a přáními všeho dobrého do nového roku. Atmosféra byla hlučná, živá, skoro slavnostně bezstarostná.
Sebastian Válek se objevil až na poslední chvíli. Beze slova prošel kolem Natálie, zmizel v ložnici, aby se převlékl, a ani koutkem oka jí nevěnoval pozornost.
Všichni se mezitím usadili v obýváku. Děti pobíhaly mezi dospělými, nadšeně okukovaly balíčky pod stromečkem a občas se hlasitě dohadovaly, kdo si co vyhlédl jako první. Natálie se snažila být dokonalou hostitelkou – rozdávala úsměvy, odpovídala na otázky, zapojovala se do debat. Navenek působila klidně a mile.
Uvnitř se jí ale svíralo srdce pokaždé, když zachytila Sebastianův chladný, nepřítomný pohled.
– Jak se vám daří? – zeptala se Beáta Tomášeková, když jí pomáhala rovnat mísy se saláty na stůl.
– Skvěle, opravdu, – odpověděla Natálie až příliš rychle a přehnaně vesele. – Však to znáš… konec roku, shon, přípravy.
Beáta se na ni zadívala pozorněji. Znala ji až příliš dobře na to, aby uvěřila naučenému úsměvu. Viděla kruhy pod očima, všimla si, jak Natálie instinktivně odvrací pohled pokaždé, když se Sebastian ocitne nablízku. Patnáct let přátelství se nedalo oklamat několika zdvořilými větami.
– Natálie… – začala opatrně.
– Prosím tě, ne, – přerušila ji tiše. – Dneska ne.
Večer pokračoval podle zaběhnutého scénáře. Dospělí hodnotili uplynulý rok, probírali práci, plány i drobné starosti. Děti se předháněly ve vyprávění o vysvědčeních, soutěžích a školních úspěších.
Lukáš Urban doslova zářil štěstím. Obklopen kamarády nadšeně vykřikl:
– Mami, tati, pojďte se podívat, co jsme se Šimonem vymysleli!
Natálie se na syna usmála s opravdovou hrdostí. Sebastian zůstal netečný. Ani se neotočil.
Ten pohled – nebo spíš jeho absence – bodl víc než cokoliv jiného. Vidět, jak vlastní otec přehlíží své dítě, bolelo téměř fyzicky.
Blížila se půlnoc a s ní i tradiční rozdávání dárků. Okamžik, na který se Natálie celý večer těšila i děsila zároveň.
Lukáš s jiskřícíma očima trhal balicí papír.
– Jooo! Stavebnice! A nová hra! To je boží, děkuju!
Jeho upřímná radost byla tím jediným, co Natálii pomáhalo udržet se nad vodou.
Sebastian mezitím rozbaloval dárky od přátel – košili, sadu nářadí, knihu. Každému poděkoval, vtipkoval, smál se. V těch chvílích vypadal skoro jako dřív. Jako muž, do kterého se kdysi zamilovala.
S lehkým zaváháním mu Natálie podala krabici s tabletem.
– Šťastný nový rok, – řekla tiše.
Na zlomek vteřiny se jí zdálo, že v jeho očích problesklo cosi nečekaného. Lítost? Něha? Naděje se však rozplynula stejně rychle, jako se objevila.
Sebastian si dárek převzal s sotva znatelným úsměvem. Na Natálii se nepodíval.
Vzduch v místnosti zhoustl. Jako by všichni najednou vycítili, že něco nehraje.
– A copak dal Sebastian Natálii? – zeptala se bezelstně Beáta, netušíc, jakou lavinu její otázka spustí.
Čas se zastavil. Stačilo jediné slovo, vtip, cokoliv, co by situaci zachránilo.
– Moje žena si žádný dárek k Novému roku nezasloužila, – pronesl Sebastian klidně, před všemi.
Ticho dopadlo na místnost jako těžká deka. I děti zmlkly, vycítily napětí.
Natálii zalilo horko. Srdce jí bušilo až v krku. Ponížení. Ostré, spalující ponížení před přáteli, před dětmi, před sebou samotnou.
– Ale prosím tě, on si dělá legraci, – zasmála se křečovitě a snažila se zachránit zbytky důstojnosti. – Domluvili jsme se, že můj dárek bude až později. Viď, lásko?
Každá slabika jí dřela hrdlo jako střep.
Sebastian jen pohrdavě odfrkl, otočil se a začal si s očividným zájmem nastavovat nový tablet.
V jeho chování nebyl vztek. Jen chlad. Absolutní nezájem o to, co cítí.
Přátelé dělali, že se nic nestalo. Rychle odváděli řeč jinam, k dětem, k jídlu, k čemukoliv. Slavnostní nálada však byla nenávratně pryč.
Zbytek večera Natálie vnímala jako v mlze. Automaticky se usmívala, odpovídala, přikyvovala. Uvnitř však bylo prázdno a mráz.
Hosté se začali rozcházet dřív než obvykle. Trapnost visela ve vzduchu a nikdo nechtěl zůstávat déle, než bylo nutné.
Když byt konečně ztichl, Natálie beze slova uklízela stůl. Lukáš už spal, vyčerpaný celým večerem.
V prázdném bytě se každý zvuk rozléhal. Cinkání talířů. Šustění obalů. Tiché pípání nového tabletu v Sebastianových rukou.
– Víš, – promluvila Natálie tiše, – nikdy by mě nenapadlo, že dokážeš být tak krutý.
– A co jsem udělal? – neodtrhl oči od obrazovky. – Můžeš si za to sama.
Jeho slova byla jedovatá. Každá věta zasáhla jako rána do břicha.
– V čem přesně? V tom, že po tobě chci zodpovědnost? Že se snažím držet naši rodinu pohromadě?
– Ty se nesnažíš, ty pořád jen poroučíš…