„…tak se s tím holt musíte smířit!“ chechtal se Roman Urban před plným stolem hostů během okázalé večeře, kterou Anna Horská připravovala od časného rána až do úplného vyčerpání.
„Co byste od ní taky čekali?“ pokračoval bez uzardění. „Neschopná, sotva zvládla školu a dře za pár korun!“ prohodil o ženě, která přitom měla červený diplom z filologie a jejíž malí žáci ji doslova zbožňovali.
Šárka Tichýová, dosud mlčky přihlížející, se neudržela. Loktem nenápadně, ale rozhodně strčila do svého muže.
— Ondřeji, tohle už je přes čáru. Udělej něco. Tohle se nedá poslouchat.
Ondřej Míka se těžce zvedl ze židle, jako by ho svazovala neviditelná tíha.
— Jdu se nadechnout. Na balkon.
Anna však nebyla na toaletě, jak čekal, ale v prostorné koupelně obložené mramorem. Opírala se o okraj umyvadla, prsty křečovitě sevřené, až jí klouby zbělaly. Nevzlykala nahlas — slzy jí stékaly potichu, bez zvuku, jen ramena se jí drobně, zrádně chvěla. Luxusní řasenka se roztekla do tmavých čar, rtěnka byla rozmazaná. Nepůsobila hezky. Vypadala zlomeně, uboze. Přesně tak, jak ji Roman chtěl vidět.
— Anno… jsi v pořádku? — zeptal se Ondřej tiše, skoro váhavě, jako by se bál, že ji vyruší.
Anna sebou trhla, prudce se otočila a začala si tvář otírat mokrými dlaněmi. Make-up tím jen víc rozmazala, čímž působila ještě bezbranněji.
— Nic se neděje. Já… jen se opláchnu a vrátím se zpátky. Opravdu, neměj starosti.
— Jak dlouho tohle chceš ještě snášet? — ozvalo se z Ondřejova hlasu rozechvělé soucitem i potlačovaným hněvem.
— A kam bych šla? — pohlédla na něj. V jejích očích se otevřela hluboká, bezedná prázdnota. — Nemám nic, Ondřeji. Vůbec nic. Ten byt je jeho. Auta taky. Dokonce i tenhle svetr — to je jeho dárek. Jsem učitelka na prvním stupni, můj plat je k smíchu. Rodiče žijí v zapadlé vesnici, sotva vyjdou sami. Kdybych se k nim vrátila, celý kraj by se mi smál.
— Není na tom vůbec nic hanebného. To není tvoje vina!
— Pro ně ano… — zašeptala zlomeně. — Oni mě „dobře provdali“. Do města, za bohatého muže. Máma se tím chlubila každému sousedovi. Co jí teď mám říct? Že mě ten její vysněný zeť veřejně nazývá krávou a blbkou?
— Byl takový vždycky? — zeptal se Ondřej s napětím v hrdle.
Anna zavrtěla hlavou. Slzy se jí konečně uvolnily a sklouzly dolů.
— První rok byl jako pohádka. Květiny, dárky, komplimenty… nosil mě na rukou, doslova i obrazně. A pak… jako by se něco zlomilo. Nejprve mu vadilo, že špatně vařím. Pak že se oblékám jak venkovská ženská. Později že jsem hloupá a nerozumím jeho „složitému“ byznysu. A potom… už se nehlídal. Klidně mě ponižuje i před cizími lidmi. A doma…
Zarazila se, rty pevně semknuté.
— Co doma? — naléhal Ondřej klidně, ale pevně. — Ubližuje ti?
— Ne… — vydechla. — Je to horší. Dělá, že neexistuju. Týden, někdy i dva se mnou nepromluví. Projde kolem mě, jako bych byla vzduch. A pak náhle vybuchne. Kvůli neumytému hrnku nebo pantoflím na špatném místě. Říká, že jsem nula, že mě nikdo jiný nechce, že mě drží jen ze soucitu… jako toulavého psa.
— Anno, to je šílené. Jsi chytrá, laskavá, krásná—
— Já už sama nevím, jaká jsem, — skočila mu do řeči. Její hlas zněl prázdně, až mrazilo. — Když se podívám do zrcadla, vidím jen to, co o mně říká on. Tlustou krávu. Hloupou husu. Odpornou trosku. Co když má pravdu?
Z obýváku se znovu ozval hlasitý, opilecký smích — Romanův, přehlušující všechny ostatní.
— Představte si to! — hulákal. — I v posteli je jak poleno! Leží tam, civí do stropu, jako by čekala na sestoupení Ducha svatého!
Anna zbledla, jako by ji polili ledovou vodou. Ondřej sevřel pěsti tak silně, až se mu nehty zaryly do dlaní.
— Dost. Konec. Balíš si věci. Hned teď. Odjíždíme.
— Kam? — vydechla zmateně.
— Kamkoli. K rodičům, ke kamarádce, do hotelu. Klidně k nám domů. Ty si vybereš.
— Nepustí mě. Nedovolí mi odejít.
— Tentokrát rozhodovat nebude on.
Když se vrátili do obývacího pokoje, Roman Urban už byl značně podnapilý a s teatrálním nadšením vykládal další „neodolatelnou historku“ ze společného života:
— Představte si, jak včera hodinu hledala brýle! A kde byly? — rozchechtal se. — Na čele! Ta hlupačka! Není to k popukání?
— My teď odcházíme, — oznámil Ondřej klidně, ale s takovou autoritou, že Roman okamžitě zmlkl.
— A dovolím si vědět, kam máte namířeno? — zeptal se Roman s přimhouřenýma očima, v hlase už se začínalo hromadit něco temného.