Roman Urban se náhle stáhl do sebe. Zbytky rozpustilé nálady se v jediném okamžiku proměnily v těžký, dusivý vztek.
— Annu beru pryč.
— Nikam nepůjde! — zařval tak hlasitě, až to zarezonovalo v uších všech přítomných. — Anno, sedni si zpátky ke stolu! Hned!
Anna se pohnula téměř automaticky. Tělo si pamatovalo roky poslušnosti, hluboko vrytý reflex. Udělala by krok, nebýt Ondřeje. Ten ji pevně chytil za loket a zadržel.
— Pojď, Anno, — pronesl tiše, ale nekompromisně.
— Hej, kamaráde, co si to vůbec dovoluješ? — Roman se s námahou zvedl ze židle, opilá nejistota se mísila s prudkou zuřivostí. — To je moje žena. Nezapomínej, kde jsi!
— Tvoje manželka, — odpověděl Ondřej ledovým hlasem, — není tvůj majetek ani hadr, se kterým se můžeš před lidmi bavit.
— To jsou naše soukromé, rodinné věci! — vyštěkl Roman. — Anno, přikazuju ti… SEDNI SI! OKAMŽITĚ!
Jeho hlas klesl do tak temné polohy, že se i křišťálový lustr lehce zachvěl. Anna zůstala stát jako přimražená. Uvnitř se o ni přetahovaly dvě síly: starý, všudypřítomný strach a nově probuzená naděje. Zvyk podřízenosti ji svazoval jako pevná lana.
— Aničko, — přistoupila k ní Šárka Tichýová a jemně ji objala kolem ramen. — Pojď s námi. Přespíš u nás. Bude to v pořádku.
— Vy jste se snad všichni zbláznili?! — Romanovi zrudl obličej, dech se mu zrychlil. — Tohle je můj byt! Moje žena! A ta odsud nikam nejde!
— Půjde, — ozval se klidný, tichý hlas, ostrý jako čepel.
V obýváku zavládlo hrobové ticho. Bylo slyšet i monotónní tikání hodin. Anna pomalu zvedla hlavu a podívala se Romanovi do očí. Nebyl v nich strach ani slzy. Jen chladné, těžce vybojované odhodlání.
— Odcházím od tebe, Romane.
— Cože? — vydechl nechápavě. — Ty? Odcházíš? A kam bys jako šla? Vždyť nemáš nic!
— Mám sebe, — odpověděla klidně. — A ukazuje se, že to stačí.
— Kdo by o tebe stál? Ve tvém věku, s povadlým břichem, zanedbaná? Já tě tu trpím jen z milosti!
— Děkuju, — řekla bez zaváhání. — Teď už mám jasno.
Otočila se a zamířila k předsíni. Roman se za ní nejistě potácel.
— Počkej! Myslíš to vážně? Kvůli pár hloupým vtípkům?
— To nejsou vtípky, — zastavila se. — To je každodenní, systematické ponižování. A já už nemám sílu v tom pokračovat.
— Ale já tě přece miluju! — poprvé se mu v hlase ozvala opravdová, zvířecí panika.
— Nemiluješ mě. Miluješ ten proces, kdy mě srážíš dolů. A to je zásadní rozdíl.
— A kam půjdeš? K mámě do její rozpadající se chalupy? Kopat se v hlíně, dojit krávy?
— Ano, tam, — odpověděla a u dveří se otočila. — A víš co? Ty krávy se ke mně chovají s větší úctou než ty kdykoli.
Navlékla si starý kabát. Ruce se jí třásly, ale s vypětím vůle zapnula jeden knoflík za druhým, zapnula zip — cvak. Každý pohyb byl krokem pryč od klece.
— Anno, nedělej hlouposti! — Roman jí popadl rukáv. — Promluvíme si jako dospělí lidé! Už nikdy! Přísahám!
— Ale ano, — vytrhla se. — Ty jiný být neumíš.
— Naučím se! Změním se!
— Ne. Sbohem, Romane.
Otevřela těžké dubové dveře a vyšla na chodbu, aniž by se ohlédla. Ondřej Míka a Šárka ji následovali jako tichí strážci. Roman zůstal sám v prázdné předsíni — nejprve zkřivený vztekem, pak zcela bezradný, s výrazem nechápajícího dítěte. Nakonec se vrátil k hostům, kteří rozpačitě postávali u stolu.
— Však se vrátí, — pokusil se o smích, ale vyšlo z něj jen chraplavé zachroptění. — Kam by šla? Vypláče se a přileze zpátky. Všechny ženské jsou stejné.
Jenže Anna se nevrátila. Ani druhý den. Ani za týden. Ani po měsíci.
Nejprve zuřil. Zasypával ji zprávami a telefonáty, dožadoval se návratu „na její zákonné místo“. Vztek se pak změnil v nechápání a nakonec v prosebné zoufalství. Posílal drahé kytice do práce, postával celé hodiny před školou, doufaje, že ji zahlédne. Když se objevila, Anna si jednoduše zvolila jinou cestu, nebo kolem něj prošla bez jediného pohledu — skrz něj, jako by byl pouhý vzduch.
Po třech měsících podala žádost o rozvod. Nejprve bydlela u Ondřeje a Šárky, obklopená klidem a péčí. Později si pronajala malý pokoj ve starém, ale útulném domě na okraji města. Strop byl popraskaný, parkety vrzaly — ale bylo to její. Místo, kde si už nikdo nedovolil nazývat ji krávou nebo idiotkou.
— Jak se máš? — zeptal se Ondřej, když se po půl roce náhodou potkali v parku.
— Učím se znovu žít, — usmála se Anna. V očích se jí zablesklo světlo, které tam léta nebylo. — Učím se dívat do zrcadla a nevidět netvora. Učím se objednat si v kavárně zákusek a…