„Hotovo, mami. Podepsala to. Byt i auto jsou moje. Úvěry zůstaly jí.“
Sebastian Vacek telefonoval přímo u dveří soudní síně a vůbec se nesnažil mluvit tiše.
Lenka Kratochvílová stála pár kroků od něj a křečovitě svírala složku s papíry. Sebastian se otočil, zaregistroval ji a s pobaveným úšklebkem utrousil:
„Ty jsi ještě tady? Tak běž. Čeká tě práce a splácení dluhů.“
Neodpověděla. Beze slova se otočila a zamířila chodbou pryč, aniž by se ohlédla. Sebastian ji chvíli sledoval pohledem a pak znovu promluvil do telefonu:
„Ne, vůbec se nehádala. Říkal jsem ti, že to dopadne podle mě.“
Lenka vyšla z budovy soudu, nasedla do taxíku a nechala se odvézt do kavárny Vkusný svět. U okna už na ni čekal notář Dobroslav Horák. Místo pozdravu pronesl:
„Zvládla jste to,“ a podal jí zalepenou obálku. „Je od vašeho otce. Svěřil mi ji krátce před smrtí, před třemi lety. Trval na tom, že vám ji mám dát až po rozvodu.“
Obálku si převzala, ale neotevřela ji.
„Věděl, že to takhle skončí?“
„Věděl. A všechno vám odkázal. Řetězec pekáren Pýcha z trouby, sedmnáct provozoven. Majitelkou jste se stala už před půl rokem, jen jsem měl čekat na dnešek.“
Notář vytáhl ještě jednu silnou složku, sepnutou gumičkou.
„A tady je materiál. O vašem bývalém manželovi a jeho matce. Otec ho shromažďoval dva roky. Je tam kompletně všechno. Prostudujte si to doma a rozhodněte se, jak dál.“
Lenka si obálku i složku uložila do kabelky, poděkovala a odešla dřív, než se dotkla kávy.
Doma otevřela otcův dopis. Písmo bylo pevné a klidné, bolestně důvěrné.
„Leni, jestli tohle čteš, znamená to, že jsi konečně volná. Promiň mi mlčení. Sebastian a jeho matka mě vydírali – stará záležitost s finančním úřadem. Hrozili oznámením, pokud bych tě varoval. Ale nezůstal jsem nečinný. Ve složce máš vše, co potřebuješ. Neodpouštěj. Žij.“
Rozvázala gumičku. Bankovní výpisy. Fotografie Sebastiana s Natálií Modrýovou. Tisky zpráv. Převody peněz – z jejích kreditních karet na účty Sebastianovy firmy a odtud na Natáliinu kartu. Nájem bytu. Dárky. Cesty.
Dlouho mlčky zírala na čísla a snímky, pak vzala telefon.
„Dano? Tady Lenka Kratochvílová. Pamatuješ, jak jsi říkala, že umíš pomoct s úvěry? Potřebuju se sejít. Zítra. Ano, je to naléhavé.“
Dana Urbanová, úvěrová poradkyně s hbity prsty a unaveným výrazem, rozložila před Lenkou papíry:
„Podívej. Každá půjčka, kterou sis vzala, skončila na účtech manželovy firmy. Odtud putovala k Natálii. Tohle nejsou tvoje dluhy. Jsou to jeho výdaje psané na tebe. Můžeš jít k soudu. Rodinné právo stojí při tobě. Pokud jeden z manželů bere peníze nebo dluhy pro vlastní potřebu bez souhlasu druhého, je to důvod k náhradě.“
Lenka položila na stůl otcovo dossier.
„Mám k tomu důkazy.“
Dana složku otevřela, rychle ji prolétla a hvízdla:
„Tak to je pro něj konečná. Právně vzato.“
O deset dní později dorazila Sebastianovi soudní obsílka. Seděl ve svém SUV zaparkovaném před domem Natálie a několik vteřin nechápal, co vlastně drží v ruce, zatímco mu v hlavě začalo nepříjemně hučet a bylo jasné, že tohle ještě zdaleka nekončí.