Rozhodli se přece společně, vždyť to sama podepsala!
Hlas soudního vykonavatele zněl chladně, bez špetky emocí:
„Smírná dohoda vás nezbavuje odpovědnosti za zneužití finančních prostředků. Vaše účast u soudu je povinná.“
Sebastian Vacek vztekle mrštil telefonem na sedadlo spolujezdce a okamžitě vytočil číslo své matky.
„Mami, ona na mě podala žalobu. Chce, abych vrátil všechny úvěry. Tvrdí, že jsem ty peníze utratil jen pro sebe.“
Jaroslava Sedláčeková prudce nasála vzduch, až to Sebastian slyšel ve sluchátku.
„To není možné. Vždyť nemá peníze na právníky. Je účetní, nic nezmůže.“
„Zmůže, mami,“ odpověděl tvrdě. „Má důkazy. Převody, fotky, všechno.“
„Tak na ni zatlač. Řekni, že o tom věděla, že to byly společné výdaje.“
„Nepůjde to,“ sevřel volant tak silně, až mu zbělaly klouby. „Má to promyšlené do posledního detailu.“
Už následující den Jaroslava zavolala Lence Kratochvílové. Její hlas byl napjatý, přesto stále povýšený.
„Lenko, tady Jaroslava. Musíme si promluvit. Nechápeš, co děláš. Sebastian je můj syn a já nedovolím, abys ho zničila.“
Lenka zapnula hlasitý odposlech a mlčky kývla na Danu Urbanovou sedící naproti. Ta okamžitě zapnula diktafon.
„Mluvte, paní Sedláčková. Poslouchám vás. A nahrávám.“
Na okamžik se odmlčela, ale vzápětí pokračovala:
„Myslíš si, že jsi chytrá? Že nás můžeš zastrašit? Najdeme způsob, jak tě zastavit. Stejně jako jsme zastavili tvého otce.“
Lenka se ironicky pousmála.
„Myslíte tím vydírání přes daňové kontroly? Mám jeho dopis. Všechno tam popsal. Chcete, abych ho spolu s tímhle záznamem předala policii?“
Na druhém konci bylo ticho. Pak hovor náhle skončil.
Dana vypnula diktafon a klidně poznamenala:
„Už se neozve.“
„Já vím,“ přikývla Lenka.
Natálie Modrýová se o soudu dozvěděla přímo od Sebastiana. Přišel k ní večer s lahví vodky v ruce.
„Budu muset všechno prodat. Byt, auto. Exekutoři mi zablokovali majetek. Lenka vyhraje, je mi to jasné.“
Natálie stála u okna a ani se k němu neotočila.
„Sebastiane, tohle řešit nebudu. Říkal jsi, že máš peníze. Že byt je tvůj. Že budeme žít normálně. A teď jsi na mizině.“
Zkusil se k ní přiblížit, ale ustoupila.
„Odejdi. Potřebuju muže, který se postará, ne někoho, kdo tráví život po soudech. Prostě běž.“
Stál uprostřed cizího bytu a nechápal, jak rychle se všechno rozpadlo. Natálie otevřela dveře:
„Jdi. A nevolej mi.“
Soudní řízení se táhlo dva měsíce. Sebastian se obhajoval, opakoval, že peníze šly na rodinu, že Lenka o všem věděla. Jenže neměl čím to doložit. Lenka naopak předložila bankovní výpisy, fotografie i svědectví.
Soudkyně, unavená žena s šedivými vlasy, rozhodla stroze:
„Ukládá se povinnost uhradit plnou výši dluhu. Majetek se zajišťuje do úplného splacení.“
Sebastian se chytil okraje stolu. Jaroslava zbledla a zakryla si ústa dlaní.
O týden později policie zahájila trestní řízení pro podvod. Sebastian falšoval Lenčiny podpisy na úvěrových smlouvách, což potvrdil znalecký posudek. Čtyři roky podmíněně. Majetek byl sepsán, klíče od bytu i auta mu exekutoři odebrali.
To byl jeho „rozvod století“ – přišel o možnost rozhodovat o vlastním životě i o veškeré jmění během několika měsíců.
Jaroslava Sedláčeková se krátce nato vystěhovala z bytu a odstěhovala se jinam, čímž se jejich rodinný svět definitivně rozpadl.