…jindy šlo o nový telefon „nezbytný k práci“, jindy o bujarou oslavu „povýšení“ s kolegy.
Částky se nenápadně, ale vytrvale zvyšovaly, zatímco naděje, že se někdy vrátí zpět, se rozplývala. Kdykoli se Klaudie Sedláčková pokusila otevřít téma dluhů, Radovan Brňák reagoval podrážděně.
„Prosím tě, proč se ke mně chováš jako cizí?“ rozčiloval se. „Vždyť jsme rodina!“
V rodině je přece všechno společné.
Jenže v praxi to „společné“ platilo výhradně pro Klaudiiny příjmy. Radovan se svou výplatou nakládal zcela svobodně, bez vysvětlování a bez potřeby komukoli skládat účty.
Před rokem se situace vyhrotila natolik, že už ji nešlo přehlížet. Radovan si vzal půjčku ve výši padesáti tisíc korun, údajně na „rozjezd podnikání“. Jakého konkrétního podnikání se to týkalo, však nedokázal říct. Mluvil mlhavě o investicích, příležitostech a světlé budoucnosti.
Za necelé dva měsíce byly peníze pryč a splátky se neměly z čeho hradit.
„Klaudie, pomoz mi,“ požádal tehdy naléhavě. „Jestli to nechám sklouznout do prodlení, zničím si úvěrovou historii. Nechceš přece, abychom měli problémy.“
A tak na sebe Klaudie převzala splácení cizího dluhu. Osm tisíc korun měsíčně – plná třetina její mzdy mizela v černé díře Radovanových rozhodnutí.
Přesto se jeho životní styl nezměnil. Dál utrácel za zábavu, schovával se za fráze o „udržování společenského postavení“ a „investicích do kariéry“.
„Bez kontaktů to u nás nejde,“ poučoval ji povýšeně. „Ty sedíš celý den v krámku, tomu nemůžeš rozumět. Já musím zvát lidi, dávat dárky, hlídat si image.“
Klaudie mezitím pracovala od rána do večera, šetřila na všem, oblečení kupovala výhradně ve slevách a odpírala si i drobné radosti. Radovan si naopak každý týden dopřával posezení v kavárnách s přáteli, pořizoval si drahou kosmetiku „na péči o sebe“ a pravidelně obměňoval šatník.
Když se s ním pokusila o otevřený rozhovor, vybuchl.
„To mě chceš kontrolovat?“ obořil se. „Jsem dospělý chlap a vím, co dělám!“
A pak dodal bodavě: „Jestli se ti to nelíbí, můžeš se klidně odstěhovat zpátky do pronájmu!“
Definitivní zlom ale přišel s dovolenou. Klaudie půl roku odkládala peníze na cestu k moři. Toužila aspoň na pár dní vypnout, nadechnout se a přestat řešit nekonečné počítání korun.
Týden před plánovaným odjezdem Radovan oznámil:
„Hele, objevila se šance jet s klukama do Bašky Vody. Last minute, fakt výhodné.“
Na okamžik se odmlčel a pak dodal: „Půjčíš mi na to?“
„Radovane, vždyť jsme chtěli jet spolu,“ zůstala zaskočená. „Mám domluvenou dovolenou, lístky koupené…“
„Ale prosím tě,“ mávl rukou. „Zajeď k rodičům na chalupu, taky si odpočineš. Tohle je přece skvělá příležitost!“
Začal mluvit o nových známostech, kontaktech a možnostech.
„A co já?“ zeptala se tiše.
„Ty?“ zasmál se. „Ty sedíš celý den v obchodě, pro tebe je každý den skoro dovolená. Já makám jako otrok! Já potřebuju opravdový relax.“
Peníze mu nakonec dala. Radovan odjel do Bašky Vody a Klaudie strávila volno doma, u okna, s hlavou plnou myšlenek na to, kdy a kde se jejich život zlomil špatným směrem.
„Já už dávno žiju ze svého,“ zopakovala později klidně, když stála před ohromeným manželem.
„Neříkej nesmysly,“ pokusil se to obrátit v žert. „Jsme přece rodina, všechno máme společné.“
„Nemáme,“ zavrtěla hlavou. „Společné jsou jen moje peníze. Tvoje jsou pouze tvoje. Moje jsou povinnosti. Tvoje jsou výhradně práva.“
Radovan si přisedl blíž a chtěl ji chytit za ruku.
„Co se s tebou děje? Chováš se divně. Možná jsi jen unavená. Vezmi si volno.“
„Unavená jsem,“ přikývla. „Ale ne z práce. Jsem vyčerpaná z toho, že dělám tvou banku.“
„To snad nemyslíš vážně!“ rozčílil se. „Jaká banka? Vždyť tě nenutím!“
„Nenutíš,“ odpověděla tiše. „Jen mě vždycky postavíš před hotovou věc. Buď dám peníze, nebo bude průšvih. A pak tvrdíš, že jsem se rozhodla sama.“
Radovan zmlkl. V očích se mu objevil stín nejistoty.
„Všechno jsem dělal z rozumu,“ namítl po chvíli. „Auto, pokuty, kontakty…“
„Auto jsi zničil vlastní lehkomyslností,“ vyjmenovávala klidně Klaudie. „Pokuty máš za porušování pravidel. A kontakty si buduješ v barech, za moje peníze.“
„Dobře, možná jsem dělal chyby,“ zkusil změnit tón. „Tak to vezměme znovu. Začneme od nuly.“
Jeho hlas zněl smířlivě, ale v Klaudii už se něco definitivně uzavřelo.