Klaudie Sedláčková zavrtěla hlavou, tentokrát už bez zaváhání.
„Není co znovu otevírat,“ řekla tiše, ale pevně. „Naopak. Je čas to uzavřít.“
Radovan Brňák na ni nechápavě pohlédl. „Jak to myslíš?“
„Odstěhuju se,“ odpověděla prostě, jako by mluvila o něčem samozřejmém. „Už mám pronajatý byt.“
Radovan vyskočil ze židle. „Prosím tě, zbláznila ses? Jaký byt?“ Rozhodil rukama. „A za co? Vždyť bereš skoro nic!“
Klaudie jen pokrčila rameny. „Stačí to,“ pronesla klidně. „Když z těch peněz nemusím splácet cizí půjčky a financovat cizí zábavu.“
Na okamžik se usmála, spíš hořce než vítězoslavně. „Víš, zjistila jsem, že z mé údajně směšné výplaty se dá žít docela důstojně.“
„Ale tady přece neplatíš nájem!“ zkoušel jiný argument Radovan. „Proč bys měla vyhazovat peníze za bydlení, když můžeš být tady zadarmo?“
„Zadarmo?“ zopakovala Klaudie a zavrtěla hlavou. „Tenhle byt mě stojí úplně všechno. Každou korunu, kterou vydělám. A ještě jsem kvůli němu v mínusu.“
Radovan si k ní přisedl, hlas náhle změkl. „Poslouchej mě,“ začal naléhavě. „Chápu, že jsi vyčerpaná. Ale my se přece máme rádi. Všechno se dá napravit.“
Začal slibovat jedno přes druhé. „Najdu si přivýdělek, budu šetřit, omezím výdaje…“
Klaudie se na něj unaveně podívala. „Kolikrát už jsem tohle slyšela?“ zeptala se. „Desetkrát? Dvacetkrát?“
Zhluboka si povzdechla. „Pokaždé, když jsem si dovolila něco říct, následovala stejná slova. A pak se všechno vrátilo do starých kolejí.“
„Teď to myslím vážně!“ naléhal Radovan. „Uvědomil jsem si to. Fakt se změním.“
Klaudie vstala a přešla k oknu. Chvíli mlčela, než se znovu ozvala. „Víš, k čemu jsem dospěla?“ otočila se k němu. „Ty se měnit nechceš.“
Její hlas byl klidný, ale nekompromisní. „Vyhovuje ti to takhle. Proč by ses snažil víc, omezoval se, když máš mě? Mou výplatu, mou trpělivost, mou ochotu všechno pochopit a odpustit.“
„Nedělal jsem to schválně,“ bránil se Radovan. „Prostě se to tak seběhlo…“
„Seběhlo,“ přikývla Klaudie. „A bude to tak pokračovat. Dokud to budu snášet.“
Zamířila do ložnice a otevřela skříň. Vytáhla kufr, který byl evidentně sbalený už delší dobu.
„Klaudie, počkej!“ vyrazil za ní Radovan. „Zastav se! Ještě si to promysli.“
Zvýšil hlas. „Vždyť máš tak malý příjem. Sama to nezvládneš. Budeš muset šetřit úplně na všem!“
„To dělám už teď,“ odpověděla klidně, zatímco ukládala doklady do tašky. „Jenže odteď budu šetřit pro sebe. Ne na tvoje rozmary.“
„A co naše plány?“ vyhrkl zoufale Radovan. „Svatba, děti, rodina… Opravdu to všechno zahodíš?“
Klaudie se zarazila a otočila se k němu. „Jaká svatba?“ podivila se. „Jsme spolu dva roky a nikdy jsi o tom nemluvil vážně.“
Odmlčela se a pak dodala: „A děti? Z čeho bychom je živili? Z mé výplaty? Zatímco ty budeš dál posedávat po barech?“
„Budu pracovat víc!“ vyhrkl Radovan. „Najdu si brigádu, přestanu chodit za kamarády.“
„Nemusíš,“ zavrtěla Klaudie hlavou. „Neměň se kvůli mně. Žij si, jak jsi zvyklý.“
Zapnula tašku a vzala si bundu. „Jen už ne za moje peníze.“
„Počkej!“ zastoupil jí cestu. „Aspoň pár dní. Nedělej unáhlené kroky.“
„Přemýšlela jsem dva roky,“ odpověděla tiše. „Pokaždé, když jsem ti dávala peníze, říkala jsem si, že je to naposledy. A pokaždé jsem ti znovu uvěřila.“
Podívala se mu přímo do očí. „Už jsem přemýšlela dost.“
„Bez tebe to bude těžké,“ zkoušel ještě. „Kdo ti pomůže, když se něco stane?“
„A kdo pomáhal mně?“ zeptala se Klaudie. „Když jsem dělala dvě směny, abych splatila tvůj úvěr? Když jsem šetřila na jídle, abys měl na ‚důležitou schůzku‘?“
Její hlas se ani nezachvěl. „Když jsem si nekoupila zimní kabát, protože jsi měl zase něco neodkladného?“
Radovan mlčel.
„Já už dávno žiju bez opory,“ pokračovala. „Jen jsem si to nechtěla přiznat. Myslela jsem si, že když je někdo vedle mě, znamená to podporu.“
Hořce se pousmála. „Ale byl tam jen někdo, komu šlo o moje peníze.“
„Já tě miluju!“ vykřikl Radovan.
„Já si to taky myslela,“ odpověděla Klaudie smutně. „Jenže láska znamená starat se o druhého, ne ho využívat. Znamená chtít mu ulehčit život, ne ho zatěžovat.“
Udělala krok ke dveřím.
„Klaudie!“ zavolal za ní zoufale. „A co já? Co mám dělat?“
Zastavila se na prahu a ještě jednou se ohlédla. „To samé, co jsem dělala já celé dva roky,“ řekla klidně. „Pracuj, počítej každou korunu…“