Do tašky přihodila jen to nejnutnější, mamince stručně vysvětlila, že jede na víkend ke kamarádce, poprosila ji, aby pohlídala děti, a vyrazila. Čekalo ji pět hodin noční jízdy, prázdná silnice, starý playlist z jejich úplně první cesty k moři a myšlenky, které se jí neustále vracely, ať je zaháněla sebevíc.
Lázeňský areál ji přivítal mrazivým úsvitem, ostrou vůní jehličí a kouřem stoupajícím z kotelny. Renata zaparkovala u hlavního vchodu a zamířila dovnitř. Za recepcí seděla ospalá žena, která překvapeně vzhlédla.
„Za kým přicházíte?“
„Za manželem. Tomáš Čermák, pokoj číslo dvě stě dvanáct,“ odpověděla klidně.
Recepční zalistovala evidencí. „Ano, je tu ubytovaný. Je brzy, procedury začínají až později. Můžete počkat dole.“
„Půjdu nahoru,“ pronesla Renata bez zaváhání.
Druhé patro bylo prázdné, ve vzduchu se mísil pach čerstvé barvy a dezinfekce. Dveře hledaného pokoje zůstaly pootevřené. Vstoupila potichu. V přítmí ležel Tomáš sám na posteli. Úlevě už chtěla dát průchod, když si všimla druhého polštáře, zmačkaného, jako by na něm někdo nedávno spal. Přes opěradlo židle bylo přehozené dámské kašmírové sako.
V koupelně zmizely poslední pochyby: cizí šampon, krém, vedle jeho kartáčku ještě jeden, na háčku červené šaty.
Odešla dřív, než by ho probudila, a sešla dolů do jídelny. Snídaně právě začínala. U okna seděla Karolína Tesařová – upravená, ale unavená, před sebou talíř s palačinkami a prázdný hrnek. Renata k ní bez váhání zamířila.