„Dobré ráno… Karolíno?“ oslovila ji Renata klidně, až chladně.
Karolína Tesařová ztuhla a barva jí rázem vybledla z tváře. „Renato? Jak… jak jste se tady ocitla?“
„Přijela jsem za manželem,“ odpověděla bez okolků. „Zdá se, že si pobyt opravdu užil.“
„Já to dokážu vysvětlit…“
„Nemusíte,“ přerušila ji tiše Renata. „Už mám jasno.“
Bez dalšího slova se vrátila do pokoje. Tomáš Čermák byl vzhůru, seděl na posteli a působil zaskočeně, jako by se právě probudil do cizího dne. „Renato? Co tady děláš?“
Vykročil k ní, ale ona instinktivně couvla. „Dveře nebyly zamčené. Hezký kabát. A ten vanilkový šampon… taky zajímavý detail.“
„Není to tak, jak to vypadá,“ vyhrkl.
„A jak si to mám vykládat?“ zeptala se vyrovnaně. „Že mi lžeš? Nebo že se ze sanatoria stal hotel pro románky?“
Sklopil oči. „Byla to chyba. Povídání, samota, pár skleniček… nic jsem neplánoval.“
„Opravdu? Ani sdílený pokoj?“ Mlčel.
Renata poodhrnula závěsy. Slunce se třpytilo na sněhu venku a kontrast bodal do očí. „Nejhorší je, že jsem ti věřila. Myslela jsem, že utíkáš před únavou, ne ke snadnějšímu pohodlí.“
„Promiň. Neznamená to nic.“
„Nic?“ zopakovala. „Deset let a prázdné nic.“
Ozvalo se zaklepání. Ve dveřích stála Karolína s taškou. „Odjíždím. Omlouvám se. Nechtěla jsem…“
„Stalo se,“ odpověděla Renata klidně. „Teď jde jen o to, co bude dál.“
Karolína odešla, za chvíli odjel i taxík. Tomáš zůstal stát, neschopný dotyku. „Promluvme si. Spravím to. Miluju tě.“
Renata se na něj podívala a tiše dodala: „Jestli mě opravdu miluješ, budeš muset přijmout následky.“