„Jedno espresso. A hned!“ vyštěkla už ode dveří mladá žena s rty barvy přezrálých třešní a s tak hustými řasami, že by se na nich dalo, jak se kdysi zpívalo, klidně odletět do nebe.
V tu chvíli jsem měla otevřenou finanční uzávěrku za konec roku. Nečekaný vpád mě zaskočil natolik, že jsem ji beze slova pozorovala. Do předsíně vtrhla bez zazvonění, bez pozdravu, bez elementární slušnosti, a kolem sebe šířila tak těžký oblak parfému, až se mi chtělo otevřít okna dokořán.
„Proč tu stojíte? Uhněte z cesty!“ poručila tónem, který nepřipouštěl odpor.
Beze slova jsem ji doprovodila do kuchyně.
„A paní domu, ta se tu dnes ukáže?“ zeptala se samozřejmě, jako by už dávno všechno patřilo jí.
Chystala jsem se odpovědět, jenže mě okamžitě přerušila:
„Kdyžtak počkám. Potřebuju s ní mluvit. Je to naléhavé.“
Teprve v tu chvíli mi to došlo. Považovala mě za služku.
Zkusila jsem se na sebe podívat jejíma očima: vytahané tričko, ošoupané kalhoty pamatující několik životních etap, vlasy stažené první gumičkou, která mi přišla pod ruku, a ani stopa po líčení.
„Brzy dorazí,“ odpověděla jsem klidně. „Kávu vám hned připravím.“
Proč jsem ji okamžitě nevyvedla z omylu? Sama nevím. Na celé situaci bylo cosi dráždivého, skoro hravého, jako malé soukromé dobrodružství.
Usadila se na gauči s naprostou samozřejmostí — ne opatrně na kraj, ale rozvaleně, s rukou přehozenou přes opěradlo, jako by tu byla doma a měla před sebou dost času.