„…dneska mi to prostě nejde,“ dodala jsem. „Budou za tím magnetické bouře.“
Chtěla jsem se rozpovídat o hvězdách a jejich zvláštním postavení, ale usoudila jsem, že zmínka o bouřích jí bohatě stačí.
„Jaké zase bouře?“ odfrkla si pohrdavě. „Vy snad věříte i horoskopům?“
„Občas,“ pokrčila jsem rameny.
„No dobře. Až si to tady převezmu do rukou…“
Máchnutí její dlaně bylo tak prudké, že hrnek ztratil rovnováhu. Káva se rozlila po desce stolu a v tmavých pramíncích stekla až na podlahu.
„Jejda,“ utrousila lehkovážně. „To teď všechno uklidíte, ano?“
Pozorovala jsem její dokonalou manikúru, precizně tvarované obočí i umělé řasy, které si očividně nalepila už ráno – patrně kvůli této návštěvě. Viděla jsem v ní dívku přesvědčenou, že pravidla zná předem, aniž by tušila, do jaké partie právě vstoupila.
Vtom se s hlasitým lupnutím otevřely vstupní dveře a dovnitř vešel Sebastian Pavlíček.
Mimochodem, nedávno se zmínil, že by mě rád s někým seznámil. Zřejmě právě s ní. Jenže proč nepřišli spolu?
„Mami…“ začal nervózně. „Měl jsem přijít s ní, ale nebere mi telefon…“
A pak ji spatřil.
Vyskočila ze židle a její pohled těkal mezi mnou a jím.
„Mami?“ vydechla nevěřícně. „Sebastiane… tohle… tohle je tvoje máma?“
„Kdo jiný?“ rozesmál se.
V jejích očích se v tu chvíli zhroutil pečlivě vystavěný obraz světa plný luxusu, županů a služebnictva; všechno se rozsypalo jako domeček z karet.