Ten pečlivě vystavěný obraz se rozpadl do posledního detailu.
„Takže… bylo to schválně?“ zašeptala Karolína a hlas se jí třásl. „Celé to divadlo… připravila jste to úmyslně?“
„Vůbec ne,“ odpověděla jsem klidně. „Chtěla jste kávu. Dostala jste ji.“
„Ale mohla jste mě upozornit!“ vybuchla. „Měla jste povinnost mi to říct!“
Popadla kabelku a bez dalšího slova vyletěla z bytu. Sebastian se okamžitě rozběhl za ní. Ze schodiště se ozvaly zvýšené hlasy, pak ticho.
Po chvíli se syn vrátil, těžce dosedl na gauč a zadíval se do prázdna.
„Mami… věděl jsem, že je komplikovaná,“ pronesl tiše.
„Komplikovaná je hodně mírné slovo,“ pousmála jsem se ironicky. „Jak se vlastně jmenuje?“
„Karolína.“
Chvíli jsem mlčela. „Zavolej jí,“ navrhla jsem nakonec. „Řekni jí, že jsem ochotná si promluvit. Druhé šance ještě existují. A mimochodem… víš něco o tom těhotenství?“
Zbledl. „Ne… o ničem takovém mi neřekla.“
O pár dní později dorazili společně. Bez nánosů líčení, bez podpatků. Obyčejný svetr, džíny. V té podobě na mě působila mnohem sympatičtěji.
„Dobrý den,“ hlesla rozpačitě Karolína. „Chtěla jsem se omluvit. Myslela jsem, že vy…“
„Nechme to být,“ přerušila jsem ji. „Dáme si čaj. Nebo raději kávu?“
„Kávu… s mlékem, prosím.“
Rozhovor se ale nerozjel. Brzy odešla. A krátce nato se rozpadl i jejich vztah. Sebastian se mi později svěřil, že žádné těhotenství neexistovalo a že celé to setkání uspěchal víc, než měl.