„Tak všechno nejlepší do nového roku, drahá,“ popřál jí Miloslav Tkadlec hned ode dveří.
Lehce ji políbil na tvář, prošel do bytu, svlékl si bundu a igelitku položil přímo na stůl.
„Říkal jsem přece, že nepřijdu s prázdnou. Tady je můj příspěvek,“ dodal spokojeně.
Helena Urbanová se naklonila a nahlédla dovnitř. Ležela tam dlouhá šiška vařeno‑uzeného salámu, jeden z těch úplně nejlevnějších.
Na okamžik se zarazila. Sama nechala v obchodech přes osm tisíc korun, zatímco on přinesl něco, co si lidé kupují jen tehdy, když už opravdu není z čeho vybírat.
„Děkuju, Miloslave,“ odpověděla vyrovnaným hlasem a nákup odnesla do kuchyně.
Ukrojila pár plátků, ochutnala. Konzistence byla gumová, vůně nepříjemně nasládlá. Talířek posunula až na kraj stolu, aby nepůsobil rušivě.
Miloslav mezitím obcházel prostřený stůl a jeho nadšení rostlo s každým pohledem.
„No páni! Heleno, ty jsi jednička! Tohle je pořádná hostina!“
Natáhl se po červené rybě.
„Losos? Opravdový?“
„Ano.“
„To muselo stát balík, ne?“
„Byl ve slevě, ale levné to nebylo.“
Bez váhání si naložil několik kousků a s chutí se pustil do jídla.
„To se jen tak nevidí. Nádhera, fakt výborné!“
Helena se posadila naproti němu a sledovala, jak si bere její rybu, její sýry, její maso – a chválí je, jako by na tom měl zásluhu i on.
„A ty sýry! Restaurace by se mohla jít schovat. Skvěle jsme to připravili,“ prohlásil.
Odložila příbor.
„Miloslave… skoro všechno jsem kupovala já.“
Zvedl hlavu, viditelně překvapený.
„Jak jako všechno? Vždyť jsem přinesl salám. To taky něco stálo. A hlavně jde o gesto, ne o peníze. Já to gesto udělal.“
Nalila si sklenici džusu, napila se a mlčela. V místnosti se náhle rozhostilo napětí.
„Ty ses urazila?“ zamračil se. „Heleno, no tak. Vždyť jsou svátky.“
„Neurazila,“ odpověděla klidně.
„Ale jo, vidím to. Kvůli salámu? Čekala jsi, že přinesu kaviár?“
„O salám nejde,“ řekla pomalu.
„Tak o co teda?“
Podívala se na stůl – na rybu, sýry i maso, které ladila a hlídala celé dvě hodiny, aby bylo dokonalé.
„Říkal jsi, že se podělíme. Myslela jsem, že koupíš suroviny. Nebo aspoň přispěješ.“
Miloslav odsunul vidličku.
„Vždyť jsem přivezl. Ten salám.“
„Salám za dvě stě korun? A já mám náklady pět tisíc.“
Ušklíbl se, jako by slyšel vtip.
„Pět tisíc? Heleno, to přeháníš.“
„Nepřeháním,“ odpověděla a otevřela zásuvku. „Mám tu účtenky.“